Uvedu takový příklad na bolesti zad, která mě provází celý život. Ale je to obecně platné vlastně na cokoliv.
Vždycky jsem si myslela, že když mě bolí záda, tak je to proto, že jsem slabá. Že bych měla mít silnější tělo, že jediné co moji bolest vyřeší, je křupnutí páteře, že musím víc posilovat. Takže když jsem měla nějakou bolístku, myslela jsem si, že je to proto, ze dělám málo, málo všeho. A šla na to silou. Cvičila víc, křupala víc.
Ale ono to vlastně nikdy moc nefungovalo. Krátkodobě možná ano, ale v dlouhodobém horizontu jsem neviděla žádnou změnu. Po určitém čase jsem prostě rezignovala a když mě začala bolet záda, tak jsem si lehla na tvrdou zem a nedělala vůbec nic. A ono mi to najednou začalo fungovat. Bolest odešla a delší dobu se nevrátila. A nemusela jsem se nikam lámat. Proste stačilo dovolit tělu, ať si dělá to, co potřebuje samo. Protože naše těla nejsou hloupá. Nemusíme nutně nic nikam přidávat. Spíš pouštět napětí. Starosti každého dne, které tam máme nahromaděné.
Neříkám, že teď žiji úplně bez bolesti. Ale vím, že ta bolest se objeví, když toho mám hodně (nečekaně). Hodně stresu, hodně napětí. Zjistila jsem, že víc záleží na tom, jak aktivuji chodidla a pánevní dno a co dělají moje spodní žebra, než na tom, kolik chaturang udělám.
Máme v sobě absolutně vše, co potřebujeme. Spíš většinou máme trochu napětí navíc. Svět potřebuje víc odpočinku.