Třetí trimestr se nesl ve znamení zpomalení. Psala jsem o tom v tomto článku, jak vše bylo ze dne na den jinak.
Tak jsem si dovolila zpomalit, přijala jsem, že tělo potřebuje odpočívat, že vlastně můžu nabrat síly, na to co přijde. Zpětně jsem za to neskutečně vděčná, protože to co přišlo bylo neskutečně náročné, to jsem si jako bezdětná vůbec nedovedla představit a i přesto, že jsem si o tom zjišťovala úplně vše křížem krážem, od dětského spánku, přes péči o miminko, po kojení… Stejně je ta realita potom naprosto nepřenositelný zážitek – a bohudíky za to.
Já si ve třetím trimestru opravdu dopřávala. Jídlo tedy moc ne, pálila mě žáha, takže toho jen po malých porcích, ale péči o sebe vydatně. To, jak jsem se o sebe nikdy moc nestarala, v takovém tom hýčkacím duchu, tak v tomto mě těhotenství změnilo. Dopřávala jsem si spoustu fyzio, masáží, péči své porodní asistentky. Obklopovala jsem se krásnými věcmi, dělala jen to, co mi přinášelo radost. S mužem jsme chodili každý večer na procházku a bavili se snad pokaždé o tom, jaké to bude, až budeme rodiče. Plánovali jsme šestinedělí. Ke konci jsme si i upravili byt, nachystali přebalovací pult, vyprala jsem oblečení pro miminko a koupila dva balíčky plenek. Taky jsme měli nachystanou autosedačku a naučili se vázat šátek. Bylo pro mě důležité mít vše nachystané. Přinášelo mi to klid.
Asi 6 týdnů před porodem jsem měla předporodní rituál, který byl nádherným zážitkem. Dodal mi sílu a odhodlání k porodu.
Jak se termín blížil, neměla jsem už vůbec chuť kamkoliv chodit, chtěla jsem být sama, potřebovala jsem se stáhnout do sebe, ještě si ujasnit pár posledních věcí. Venku ty dny bylo neskutečné vedro, tekl ze mně pot ve dne v noci, už mi s tím velkým břichem nebylo vůbec nic komfortní. Čekala jsem na každou možnou bouřku, které se ale Brnu v tuto dobu vyhýbaly. Tolik jsem cítila, že je potřeba uvolnění energie, které bouřka přináší, že je potřeba ochlazení.
Poslední noci už jsem ani nespala, nešlo to. Když jsem byla po termínu a začaly chodit dotazy jestli už, stáhla jsem se ještě víc do sebe a už jsem ani nebrala žádné telefony. Vycházela jsem v podstatě jen na kontroly do porodnice a na naše večerní procházky. Každý večer jsem si dopřávala napářku, jedli jsme hodně pálivého jídla, na vyvolání porodu jsem zkusila asi úplně všechny babské rady. Uklidila jsem například znovu už tak dokonale uklizený byt. 🙃 Zpětně vnímám, že to bylo naprosto zbytečné, že V. ještě potřeboval chvíli, že já jsem ještě potřebovala chvíli. Zejména na to, najít v sobě sílu se za sebe i za něj postavit.
Až to potom přišlo. Kontrola v porodnici, která mě vytočila, stanovený termín vyvolání, který jsem zoufale nechtěla a bouřka, která vše spustila. O tom už potom píšu v porodním příběhu.