Myšlenku pro tento článek mi vnukla moje kamarádka Klárka. Děkuji jí za to.
V dnešní době jsme tak moc odpojeni, že je těžké se znovu napojit. Jsme odpojeni od přírody, od jejích (i svých) přirozených cyklů. Vnímáme vše pouze lineárně. Málokdo vyrůstal v tom, že v jeho rodině slavily svátky kola roku v jejich původní podobě, respektovali fáze měsíce při různých činnostech a podobně. Pokud ano, máte obrovské štěstí. Pokud ne, jste na tom stejně jako já.
Vánoce jsem vnímala jako čas, kdy dostáváme a dáváme dárky, s křesťanským podtextem, který mě jako dospívající neskutečně iritoval. Velikonoce jsem nesnášela, jímala mě hrůza, jak moc to bude zase bolet a kolik ponížení je nutné zažít… Měsíc jsem vnímala jen jako kosmické těleso na obloze.
Když jsem začala praktikovat jógu, do kalendáře jsem si vyznačila úplněk a novoluní jako dny, kdy se necvičí, ale nic hlubšího jsem v tom neviděla.
Myslím, že moje cesta k tomu, jak to mám teď vedla přes obrovskou lásku k józe, její filozofii, ájurvédu, Indii, hinduismus a jeho bohy. Zoufale jsem chtěla někam patřit, to si tedy uvědomuji až zpětně, ale jóga mi to poskytla. O mnoho let později mi došlo, že tuto cestu miluji, ale že se cítím vykořeněná. Začala jsem si hledat informace o tom, jak to bylo tady, kde žiji, co je pro nás přirozené. Nedávno jsem o tom psala v souvislosti s bylinkami. Že to, co roste kolem nás je náš lék, ne nutně to, co dovezeme z Indie nebo Číny. Místo Díválí a Holí (které jsem mimochodem zažila přímo v Indii a byl to nádherný zážitek), jsem začala pomalu zkoumat třeba Svatojánskou noc a nebo Dožínky.
Zajímali mě Slovanské, Germánské, případně Keltské tradice. Snažila jsem se v tom vyznat, protože těch informací je všude tolik, často zkreslených, upravených, například podle toho, jak se to hodilo křesťanství.
A pak jsem zjistila, že sice hledám své kořeny, ale jsem v tom hrozně sama. Že sice může vědět, který slovanský bůh se má nyní uctívat, ale že už jsme tomu tak daleko, že v tom těžko najdu nějakou přirozenost a lehkost.
Odpověď jsem našla jak jinak než v přírodě. To je to moje největší doma, tam jsou moje tak dlouho hledané kořeny. A přišla úleva. Najednou to pro mě začalo být naprosto přirozené.
Další úleva přišla, když jsem potkala svého nynějšího manžela, který mě přijal se vším všudy a nedíval se na mě jako na blázna. Měl za sebou už nějakou svoji cestu a přinesl mi spoustu svých zajímavých poznatků a zkušeností. Na prvním rande jsme byli v říjnu a v prosinci jsme spolu už slavili slunovrat. Uvařili jsme si skvělé jídlo, zapálili svíčky a jen jsme se těšili z toho, že se slunce vrací. Nic honosného a nepřirozeného. Oba totiž máme takový šestý smysl na to, když je něco umělé, kýčovité, ne ze srdce. Poznali jsme to vždy i u jógových, seberozvojových a dalších „učitelů“, kdo je srdcař a žije to co učí a kdo hraje divadlo…
Když jsme takto pomalu s lehkostí začali vnímat svátky kola roku, fáze měsíce a já i svoji cykličnost, otevřela se mi ještě další kapitola. Přechodové rituály. Na první rituál, kam jsem byla pozvaná jako účastník jsem vlastně ani nechtěla jít, bála jsem se oné umělosti, hraní si na něco co nejsme, samozvané šamanství… No však to znáte, je toho všude tolik. Ale byla jsem tak příjemně překvapena. Zejména z toho, jak moc jsou kruhy léčivé. (Na toto téma doporučuji knihu Ego, kmenovost a konflikt.) Zažila jsem potom několik svých rituálů a pochopila, že se dají dělat opravdu tak, aby byly od srdce, aby se nikdo necítil trapně, nepatřičně a tak, že si na něco hrajeme, co ale není vůbec poplatné naší době. A nebo se dají dělat úplně opačně… Proto je třeba si velmi dobře vybrat průvodce.
Nový rozměr v životě otevřel příchod našeho syna. Najednou jsem cítila obrovskou sílu, napojení na přírodu a touhu, aby měl pevné kořeny na kterých bude stavět. Chci aby uměl vnímat přírodu, aby věděl, že v zimě má víc odpočívat a netlačil na sebe. Aby nejedl maliny v lednu. Aby dokázal přijmout to, že o úplňku se třeba ne tak dobře vyspí. Aby slyšel ptáky volat jaro. Aby měl úctu k matce Zemi a všem jejím bytostem. Abych jednou mohla v klidu odejít, zatímco uvidím, jak to vše šíří dál. Tím bude moje mise splněna.
Krátce poté, co se narodil, jsme už nemohli být ve městě. On tam plakal a po příjezdu na vesnici se zklidnil. Tak jsme se odstěhovali, dřív než jsme měli v plánu. Zakopali jsme jeho placentu pod ořešák na zahradu. Začali jsme stavět dům, do jehož základů jsme před zalití betonem dali drahé kameny na ochranu.
Spousta věcí je nám naprosto přirozená, jednoduše je prostě žijeme. Bez tlaku. Na noc ohňů jsme se byli projít do lesa, natrhali jsme pár trnkových větviček, zapálili svíčky a ráno se opláchli ledovou vodou. Bez výčitek, že jsme celou noc neskákali přes oheň, protože to pro naše životní období teď prostě není reálné.
Mojí odpovědí je tedy příroda. Její hluboké spojení s ní. Život na vesnici v tomto vnímám jako dar. Zahradu vnímám jako dar. Lány lesa kousek za domem jako největší dar. Stačí pozorovat a naslouchat. A používat i další smysl. Vnímat celým tělem. Můj silný smysl je čich. Předjaří prostě cítím ve vzduchu. Když se postavíte bosou nohou na zem, poznáte, že už se otepluje nebo že už začínají chladná rána. Na oltář si místo indických bohů dávám byliny a nebo třeba pírka, která najdu v lese.
Věřím, že pokud bychom kolem sebe měli komunitu lidí, která to má podobně (což zatím nemáme), klidně bychom slavili například letní slunovrat všichni spolu celou noc u ohně, ale zatím to není to naše. Tak přijímám to, jak to máme nyní a raduji se z toho.