V porodním příběhu jsem psala, že naše šestinedělí vonělo rozmarýnem, octem a vývarem.
Přijde mi to už neskutečně dávno, ale teď nastala pravá chvíle o tom celém napsat. Tedy o tom, co si pamatuji nebo mám poznamenané. Manžel mi ještě v těhotenství koupil nádherný deník, abych si vše psala, ale já po porodu nebyla schopná napsat ani slovo. Dostala jsem se k němu zpět asi půl roku poté, co byl syn na světě. Zpětně vnímám to, že jsem nebyla schopna pojmenovat, co všechno se ve mně odehrává, natož abych to dala na papír.
Náš syn se narodil doma. Neplánovaně, ale byla jsem za to neskutečně vděčná. Upřímně už si to ani nedovedu představit jinak. Takže naše šestinedělí začalo také doma. I když jsem plánovala porod v porodnici, chtěla jsem hned, co to půjde, odejít domů. Věděla jsem, že doma jsem v největším klidu, bezpečí a že právě tam chci poznávat svoje miminko a vše se s ním postupně učit. Nakonec jsem ani nemusela nikam odcházet. 🙂
Syn se narodil 19:11, naše úžasná PA vypsala všechny papíry, postarala se o nás, manžel mi objednal spoustu vývaru, abych doplnila sílu, když už jsem konečně mohla jíst a o půlnoci jsme zůstali sami. Poprvé ve třech. Pokud jste četli můj porodní příběh, víte, jak dlouhý porod byl a jak vyčerpaná jsem se cítila. Není tedy divu, že jsem hned poté, co jsem si zavolala se sestrou a mamkou, usnula. Ten malý človíček spal přilepený na mně a vím, že jsme se vzbudili až se světlem. Tedy já a manžel a koukali jsme na něj jak na svatý obrázek a nemohli jsme uvěřit tomu, co se stalo. Že už je opravdu tady. Že je tak nádherný a dokonalý. A že jsme zažili něco tak silného.
Byla sobota a já přestože jsem všem říkala, že šestinedělí budeme nejspíš sami a nikoho nebudeme chtít vidět, jsem měla velkou potřebu vidět svoji rodinu. Mamka navařila, napekla, dovezli košík plný jídla a na 5 minut nás navštívili. Přesně takhle jsem si představovala návštěvu v šestinedělí, pokud nějaká je. Je neskutečně krásné, že jeli přes hodinu na tak krátkou návštěvu. Jsem jim za to moc vděčná.
Vojta se od počátku krásně kojil, za což jsem byla ráda. Vím totiž, že to není samozřejmé a proto jsem dopředu četla několik knih o kojení, kdyby náhodou…
Další knihu, kterou jsem četla, byl Čtvrtý trimestr. Ta mi taky dodala odvahu a informace, udělat si věci po svém. Obrovskou inspirací mi byla facebooková skupina Čarovné šestinedělí.
Mým velkým pomocníkem bylo rebozo. A taky jsem první dny ležela na břiše, co to jen šlo. Už druhý den po porodu jsem měla břicho stejné jak před otěhotněním. Věděla jsem, že pánevní dno je ale moc důležité a proto jsem Vojtu příliš nenosila aspoň první týdny a spíš jsme se spolu mazlili v posteli. Chtěla jsem svému tělu dopřát čas. V lehu mi bylo nejlépe. Netočila se mi hlava a mohla jsem odpočívat.
Každý večer po několik dní k nám docházela naše PA, vážit Vojtu, zkontrolovat mě, popovídat si s námi. Poradit, když jsme něco nevěděli. Byla také neustále k dispozici na telefonu, těch otázek jsem nejprve měla docela dost. Také mi masírovala břicho a na to vzpomínám jako na úplné blaho. K masáži používala i bylinné měšce a bylo to něco neskutečně příjemného. To, že někdo pečoval o mě, v tomto křehkém období, kdy jsem já začala nonstop pečovat o někoho jiného, bylo prostě ohromně dočerpávající.
A teď k těm vůním u nás doma – rozmarýnem to vonělo, protože jsem si vařila rozmarýnový odvar na oplachy. PA mi doporučila mít rozmarýn připravený předem a tak jsem si ještě před porodem zašla do zahradnictví jednu rostlinu koupit. Je se mnou do dnes a stěhuje se tam, kam já. Jsem jí moc vděčná. Podle mě funguje perfektně. Další vůní byla vůně octa. Můj manžel, jak byl doma a moc si přál být užitečný, neustále uklízel a pral. A jelikož jsme už tehdy měli domácnost téměř převedenou na non toxic, používal na úklid hlavně ocet.
A poslední vůní byla vůně vývaru. Ať už doma připraveného nebo objednaného. Když se syn narodil, žili jsme v Brně a proto nebyl problém si cokoliv objednat.
Jídlo je jedna z věcí, kterou vám každý doporučí mít na šestinedělí připravenou. My ale neměli tehdy mrazák a tak jsme spoléhali na rychlé vaření a zachraňovalo nás i objednání jídla nebo jídlo od rodiny.
První víkend jsme prožili jen takhle hezky spolu, mně bylo lépe a lépe, cítila jsem návrat síly, ale ještě jsem si nedovedla představit, že jdu někam dál, než do koupelny. Všechny papíry na matrice vyřídil manžel. V pondělí mi moje kamarádky poslaly kytku. Takže to u nás vypadalo nádherně. V úterý nás ovšem čekala návštěva pediatričky. Bylo to jen pět minut autem, ale byla šílená vedra a seděli jsme tam na tvrdých židlích asi hodinu, než si paní doktorka vše zapsala a řekla nám, co jí přišlo důležité. Ta hodina byla pro mě neskutečně dlouhá a příště bych ocenila návštěvu doma, ale vím, že to bývá spíš vzácné…
Když píšu, že byla vedra, tak myslím opravdu velká vedra. Teplota nám doma neklesala pod 27 ani v noci a měli jsme pocit, že se vzduch nehne. Venku bylo přes 30 každý den a doktorka nám ani nedoporučovala s malým chodit ven. Já měla sice na šestinedělí nachystané teplé ponožky, protože jsem věděla, jak důležité je teplo, ale při představě, že bych si je oblékla se mi dělalo mdlo. Už tak ze mně tekl pot i když jsem jen ležela a na sobě neměla téměř nic. Po pár dnech jsem myslela, že už to déle nevydržíme, nebylo nám v tom rozpáleném městě ani trochu dobře. A i přesto, že jsme chtěli šestinedělí strávit sami doma, rozhodli jsme se odjet k mé rodině na vesnici. Když se večer trochu ochladilo, naložili jsme malého človíčka do auta a vyrazili jsme. Po příjezdu na místo jsem se rozplakala štěstím a úlevou. Byl tam cítit studenější vzduch, voněla tráva a dalo se nadechnout. Náš syn se tam nádherně zklidnil. Po pár dnech jsme odjeli zpět do Brna, manžel už musel do práce, ale pořád byla veliká vedra a já byla někdy už tak zoufalá, že jsem seděla s tím malým plačícím miminkem v koupelně na zemi, kde mi přišlo asi nejméně teplo. Utíkali jsme na vesnici, co to jen šlo. Vždycky, když jsme přijeli, syn byl klidný. Odjeli jsme do města a bylo to jiné miminko. A tak jsme se asi po měsíci rozhodli, že se odstěhujeme. Mnohem dřív, než jsme plánovali. Už v těhotenství jsme koupili pozemek, ale ještě nebyl hotový ani projekt, natož aby se začalo stavět. Tak jsme se nastěhovali k mým rodičům. Do takového malého domečku na jejich dvorku. Kde sice nemáme ani vlastní koupelnu, ale prostě jsme do toho šli. Zpětně to vnímám jako bláznivý krok, ale syn je tu tolik šťastný.
Hned po šestinedělí jsme se tedy stěhovali. Manžel si hledal novou práci, úplně v jiném oboru. Balil krabice, vybaloval, protože s tím jsem mu příliš nepomáhala. Náš svět se změnil ještě trochu více, než jsme čekali.
Co se týká pohybu v šestinedělí, už po pár dnech jsem začala s cvičením podle knihy Čtvrtý trimestr. Byly to úplně jednoduché cviky, dělaly mi moc dobře, ale někde jsem nedávno četla vyjádření, že podle některých fyzioterapeutek nejsou úplně v pořádku. Byla jsem objednaná na gynekologickou fyzioterapii po konci šestinedělí, nic mě netrápilo, spíš jsem chtěla vědět, jak na tom jsem, ale nakonec jsem návštěvu rušila. Nedovedla jsem si představit, že opustím syna na hodinu nebo i víc. S jógou jsem začínala velmi zvolna. Spíš jsem znovu objevovala dech v těle, které bylo úplně jiné. V tento čas, kdy píšu článek, je synovi 21 měsíců a až teď mám opravdu pocit, že jsem zpět ve svém těle. Jakože opravdu vědomě zpět. A cítím se lépe než kdy jindy.
Náš syn byl velmi kontaktní miminko (i když si myslím, že každé miminko je, nebo aspoň většina). Ale on byl naprosto neodložitelný. Když se manžel vrátil do práce, prvních pár týdnu jsem si sáhla na úplné dno. Než jsem si zvykla a našla si v tom to svoje. Nemohla jsem si ani vyčistit zuby. Nenechal se položit ani na vteřinu. Ani když spal, ani když byl vzhůru. Hned jsme si pořídili nosítko. Měla jsem elastický šátek, ale ten mi nevyhovoval. Nejprve jsme tedy měli půjčené polovázací nosítko a potom jsme si koupili svoje, BeLenka, ve kterém nosím syna dodnes. Řekla bych, že nosítko mě zachránilo. Mohla jsem si aspoň vyčistit ty zuby.
Jinak jsme opravdu třeba první půlrok strávili v kontaktu. V nosítku nebo v náručí. A na spánek se nechal syn odložit až někdy kolem roku. Nelituji toho vůbec, jen jsem se tomu musela naprosto uzpůsobit, aby mi v tom bylo dobře. Když mi spal v náručí, hodně jsem si četla. Když spal v nosítku, nachodila jsem kilometry po zahradě nebo v lese. Kočárek začal akceptovat, až když měl sporťák a viděl z něj. Ale to už odbíhám od šestinedělí.
V šestinedělí jsem se opravdu cítila fyzicky moc dobře. Pila jsem bylinkové čaje, které jsem si nachystala ještě před porodem. Maliník, kontryhel a kopřivu. Dbala jsem na kvalitní stravu a doplňky stravy. Psychicky jsem se ovšem moc dobře necítila. Myslím, že na tuto oblast jsem se mohla připravit, jak jsem chtěla. Četla jsem knihy jako Mateřství a setkání ženy se svým stínem, spoustu příběhů jiných žen a vlastně i spoustu dalších knih. Ale realita zažitá na vlastní kůži byla brutální. Teď jsem za to, co jsem zažila, ale tolik vděčná. Posunulo mě to mílovými kroky dopředu. Co se týká sebehodnoty, nastavení hranic a taky toho, jak vnímám, jaké jsou běžně nastavené standardy. Trochu víc jsem o tom psala v článku Rodičovství v mých očích.
Ve zkratce je to o tom, že každý máme volbu, udělat si to po svém a žít svůj vlastní život. Ten, který nám dává smysl. Musela jsem zjistit, kdo jsem já. Kdo jsme my jako rodina. Moc mi v tom pomohlo několik rituálů, které jsem zažila. A to přivítání Vojtíška do rodiny. Tam jsem si musela opravdu ujasnit, co z obou rodin mu chceme a nechceme předávat. Potom zakopání jeho placenty, kdy jsme mu určili jeho kořeny a nakonec, pro mě niterně nejdůležitější, rituál uzavírání kostí. Z něj jak kdybych vyšla jako nový člověk.
Na konci šestinedělí jsem si odstřihla náramek, který jsem měla z předporodního rituálu a který mi pomáhal jak při porodu, tak při celém šestinedělí. Kdy jsem si vzpomněla na všechny blízké ženy, které kolem sebe mám. Také mi ale okamžitě naskočila myšlenka na to, že jsme se odstěhovali od všech těchto žen pryč a já byla hodně sama, i když jsem nebyla sama… Ale to už je na jiné psaní.
Už vím o pár věcech, které bych v dalším šestinedělí udělala jinak. Moc bych si přála to celé ještě jednou zažít. Budu vděčná, když mi napíšete, jaké bylo vaše šestinedělí, pokud už nějaké máte za sebou. Protože nic nevnímám cennější, než sdílení těchto prožitků.