Možná se vám někdy stalo to, že jste měli najednou pocit, že toho neděláte dost, že ostatní dělají mnohem víc. Že víc praktikují ásany, že víc čtou, víc navštěvují různé učitele po celém světě (když je to možné), víc meditují, víc se fotí… Víc cokoliv… No a tím pádem přece musí být šťastnější, spokojenější, dál na cestě…
Ve chvíli, kdy se s někým začneme takto porovnávat, buď to vyústí v to, že se na to celé máme chuť vykašlat nebo začneme soutěžit a tím pádem může dojít k tomu, že se celá ta esence praxe vytratí a úplně se oddálíme od své cesty a nejsme teď a tady, ale v nějaké šílené honbě za čím vlastně?
Možná se málo mluví o tom, že každý má svoji cestu i svoji praxi docela unikátní. Logicky, když jsem student na vysoké škole a mám třeba mezi přednáškami dost času praktikovat, žádné pracovní povinnosti, tak bude moje praxe jiná, než praxe maminky se třemi dětmi. Když chodím do práce na plný úvazek a mám ještě i jiné povinnosti, asi si denně nestihnu dát 90 min na podložce.
A pak se mi může stát, že se cítím nedostatečně jóginem/jóginkou. Možná už v tom cítíte, jak je to celé špatně. Jak si na sebe tímto porovnáváním pleteme bič. Naprosto nesmyslně. Když mám tři děti, bude mojí formální praxí možná to, že si najdu 5 min v koupelně, kdy zavřu oči. A je to naprosto v pořádku. Každá praxe se počítá. Někdy máme období v životě, kdy to jde víc a někdy zase míň. A když to jde míň u té formální praxe, máme větší možnost zkoušet to v každodenním životě. V každém rozhodnutí, slově, myšlence, činu.
Tento příspěvek jsem chtěla napsat jako takové připomenutí, že i když tu teď budeme rozebírat co všechno může obsahovat denní praxe, nemělo by to ve vás vzbudit pocit méněcennosti, pocit, že toho neděláte dost a že to teda vůbec nemá cenu. Každý máme naprosto unikátní cestu, někdo po ní běží a pak třeba nestíhá pozorovat tu krásu okolo, někdo možná jde tak pomalu, že si vše prohlédne a dojde menší kus. Ale ve výsledku, která cesta je ta správná?