Naši předkové byli více napojeni na přírodu, než jsme nyní my. Je to jasné, záleželo na tom jejich přežití. My si dnes můžeme koupit cokoliv v obchodě, můžeme si svítit, zatopit si jedním otočením kolečka. Dřív lidé ale museli více pozorovat, jak se vše v přírodě cyklicky mění, sledovat fáze slunce i měsíce. Tyto věci jsou poplatné samozřejmě i pro nás a z respektování rytmu přírody můžeme jen profitovat. Existuje několik významných milníků roku, které nám mohou mnohé osvětlit.
Jedním z těchto důležitých dnů koloběhu roku byl pro Kelty Imbolc. Slavil se 1. února, případně v polovině mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností, což vycházelo kolem 6. nebo 7. února. Slované slavili 2. února příchod boha bouřky, hromu a blesku, Peruna. Později tyto svátky převzali křesťané jako Hromnice, svátek svící.
I přesto, že to našimi smysly ještě nevnímáme, počátkem února se celá příroda začíná připravovat na to, že se již brzy probudí. Ve stromech se probouzí míza, začíná pomalu stoupat vzhůru. Zima je tedy pomalu na ústupu, přibývá slunečního svitu. Všichni určitě známe: „Na Hromnice, o hodinu více.“
Imbolc je svátkem očisty, světla, plodnosti, nových začátků. Je spojen s bohyní Brigid, která bývá vyobrazena jako dívka v bílých šatech (od ní je odvozen i anglický termín pro nevěstu – bride).
Dříve se před dveře dávalo koště, jako symbol zametání starého a uvítání nového. Odstraňuje se výzdoba ze zimního slunovratu, věnujeme se pořádnému úklidu. Je čas dát věci do pořádku, uklidit tam, kde je třeba. I ve svém životě. Je to svátek očisty, obnovy, probuzení, všeho nového. Vše zimní, strnulé, temné a chladné musí pryč z našich domovů, těl i srdcí.
Rituály nemusí být nic složitého, stačí se omýt vodou a představit si, že odplavuje přesně to, co již nechceme nést dále. Nebo zapálit svíčku a jejím plamenem nechte oživit všechny vaše plány, touhy a cíle.
Přijde mi neuvěřitelně zajímavé sledovat tyto staré koloběhy roku. Většinou zjistím, že to koresponduje s tím, jak se cítím, tak někde hluboko. Protože navenek je mi velká zima a při pohledu z okna jaro ještě zdaleka nevidím. Ale hluboko uvnitř se něco probouzí, vidím tam tu naději, mám chuť tvořit, plánovat, uklízet. Ale samozřejmě pomalu, není třeba přepálit start. Ty změny jsou opravdu zatím spíše niterné. Cítíte to podobně?