V dubnu tohoto roku, 2023, jsem prožila zatím svůj nejsilnější rituál. Plánovaly jsme jej už delší dobu, nejprve po šestinedělí, potom po pár měsících, ale pořád nebyl ten správný čas. Myslím, že jsem na něj byla opravdu připravená až v tuto chvíli. Po devíti měsících, co je Vojta na světě.
Předtím bych si rituál neužila, pořád bych jen myslela na to, že nejsem s ním. Teď jsem byla ale naprosto v pohodě s tím, že je se svým tátou a byla jsem si úplně jistá, že společný čas zvládnou a že to nebude na sílu pro nikoho z nás. To je jedna z věcí, co mě naučilo až mateřství. Nejde nic nikam tlačit. Vše má svůj čas a posloupnost. A to, že to mají jiné rodiny nebo ženy jinak, není moje věc, v tom dobrém slova smyslu. Neporovnávat se. Některé ženy ještě v šestinedělí vyrazí ven na kávu, jiné si to nedovedou představit. Některé rodiny spí s dětmi v jedné posteli, nosí a chovají téměř nonstop a pro jiné to absolutně není cesta a rádi chodí třeba s kočárkem – zatímco naše dítě vzalo kočárek na milost až po několika měsících. Některá miminka potřebují jednu věc a jiná zase něco jiného. A přijmout, že my to máme tak a někdo zase jinak, je největší svoboda.
A proto jsem si nejprve musela přiznat, že ten správný čas pro mě je až nyní. Čas, kdy můžu něco pustit, uzavřít v sobě celé těhotenství, porod a ty první měsíce s Vojtou. V jeho vývoji totiž došlo k velkému posunu. Už se mě pouští, vyráží prozkoumávat svět okolo. Ale nejprve jsme se museli sami sebe nasytit a já teď vidím, že to opravdu stálo za to. Že mi věří, že jsem pro něj bezpečný přístav a s radostí chce objevovat vše kolem nás. Vědomě jsem se na ty první měsíce trochu upozadila. Mým cílem nebylo hned mít čas pro sebe, hned moci dělat vše jak předtím. Chtěla jsem si užít toto období, protože jsem věděla, že netrvá tak dlouho. Ale vím, že někdo to cítí úplně jinak a v tom je krása toho, že jsme každý jiný.
Moje pocity před rituálem byly takové, že jsem připravená v sobě jednu kapitolu uzavřít. Že mým cílem je, abych se postupně navracela k sobě, abych sebe dala na první místo. Abych se dosytila a měla zase sílu pečovat o celou rodinu. Abych začala Vojtu pouštět, protože jej nevlastním a on je člověk s vlastním názorem a osobností a mojí úlohou je ho na tomto světě provázet, ale ne nutně formovat k obrazu svému.
Před rituálem jsem si tedy sepsala a tak nějak ujasnila, co bych od něj vlastně chtěla.
Ještě je důležité zmínit to, že rituálem mě provázela má porodní asistentka, která se mnou prošla celým těhotenstvím (napsala jsem jí téměř hned, když jsem zjistila, že jsem těhotná) a následně mě provedla celým procesem porodu a do jejích rukou se Vojta narodil. Vnímám to tak, že zejména díky ní to celé bylo jedním slovem nádherné.
Terezka přijela, dovezla mi kytku, jantarové korálky pro Vojtu a knihu o tom, jak děti přichází na svět – prý se ptají celkem brzy. Daly jsme si kakao, popovídaly si o tom, jak celý rituál bude probíhat. Měla jsem možnost zeptat se ještě na cokoliv, co mě třeba napadlo k porodu, co ještě nemám uzavřené… Pak jsem zažila nádhernou péči – koupel nohou v bylinkové lázni a jejich masáž. Olejovou masáž zad, která jsou mojí nejslabší části (asi z toho, jak denně stokrát zvednu a položím Vojtu, který váží přes 10 kilo.) A potom také masáž bylinným měšcem, který v sobě měl i kakaové slupky – ten tak nádherně voněl. Velice příjemná a symbolická byla i masáž břicha, které už je zase jen moje.
Úplným vrcholem bylo zavinutí do mnoha rebozo šátků. Předtím mě ještě Terezka v šátcích pohoupala, v těhotenství jsem to naprosto milovala, tak to byla taková hezká připomínka.
Samotné zavinutí bylo velmi intenzivní zážitek. Zejména po dotažení šátků jsem začala cítit mírnou úzkost a pak až paniku. Hlava mi jela na plné obrátky, až jsem se najednou rozhodla vše pustit. Uf, takové uvolnění, jaké následovalo. Cítila jsem se najednou ve velkém bezpečí, které mi dovolovalo expanzi. K tomu celou dobu hrála mantra Vadžrasatva, jejíž význam jsem si dohledala až zpětně. Slova mi totiž silně utkvěla v paměti. Jedná se o nejvíce očistnou mantru. Jak příhodné.
Z tohoto pevného svázání jsem se po určité době sama vyvázala, vyklubala jako motýl z kukly. A opravdu, cítila jsem se znovuzrozená.
Podobně jsem se cítila po porodu. Tak silná, naprosto důvěřující intuici, svému tělu, přírodě a jejím zákonům. Sobě, jako matce. Postupně se mi tento pocit vytrácel a já si přišla spíš ztracená. Ve všech možných přístupech, radách.
Co mi tedy rituál dal?
Jak jsem už zmínila – měla jsem pocit, že se mi od porodu postupně vytrácela síla, důvěra v intuici. Ztrácela jsem se v různých radách a doporučeních. Už jsem nevěděla, co je a co není pravda. Rituál mi pomohl toto opět pustit. Nyní jsem se zase postavila do své síly, vrátila se k sobě. A budu se snažit si tento pocit co nejdéle udržet. Hledat to správné pro mě/nás. Protože co je pravda pro jednoho, nemusí být pravda pro druhého.
Uvědomila jsem si, jak je péče o sebe moc důležitá. Že jedině ve chvíli, kdy já jsem naplněná (aspoň trochu), mohu dávat dál. Že strhaná máma by neměla být pravidlem. Rozhodla jsem se více zaměřit na takové ty malé chvilky pro sebe během dne. A jednou za čas nějakou delší chvilku.
Zase se mi potvrdila obrovská síla rituálů. Jako magických přechodů, možností pustit, přehodnotit, začít něco nového.
Mým přáním je normalizovat různé rituály, tak jak je postupně zažívám. Ať už ty přechodové, v průběhu kola roku nebo ty každodenní maličké, které ale také mají velkou sílu.
A tím dalším přáním je to, abychom se vraceli k sobě, k tomu co potřebujeme, co nás naplňuje. Abychom o sebe pečovali, abychom odpočívali a nebrali to jako nějaké selhání. To vnímám jako velké téma, kterému se chci dále věnovat.
