Tento příběh bych začala tím, že je opravdu důležité, kam zaměřujeme svoji pozornost, protože to se většinou splní. A to platí i pro naše strachy. Já měla dva strachy týkající se porodu – že budu přenášet a že bude v porodnici plno a můj manžel měl jediný strach – že bude mít miminko omotanou pupeční šňůru kolem krku. Jak tušíte, všechny strachy se staly realitou. I přesto, že jsme o nich mluvili spolu, i s naší porodní asistentkou, pořád tam byly.
O tom, jak jsem se na porod připravovala a jak jsem prožívala celé těhotenství bych ráda napsala jiný článek, tento bych chtěla věnovat pouze samotnému porodu.
I přesto, že jsem věděla, že těhotenství může trvat i 42 týdnů a právě díky mému strachu jsem se na to chtěla připravit, když nadešel den vypočítaný podle poslední menstruace a potom i den stanovený podle ultrazvuku a stále se nic nedělo, začala jsem být lehce nervózní. Ono se to totiž snadno řekne, ale každý se ptá, jestli už, v porodnici na vás tlačí, na papírek vám píšou datum a čas, kdy se máte dostavit na vyvolání, nutí vás do různých zákroků, které sice odmítáte, ale je to všechno, jen ne pohoda. A přitom pohoda je to, co pro začátek porodu žena nejvíc potřebuje.
A nebo naštvání a následné uvolnění, jako to bylo u mně. Odcházela jsem totiž z kontroly v porodnici, kde mi nutili Hamiltonův hmat, který jsem odmítla, načež paní doktorka, která celou dobu, co se mnou mluvila, zvládla být ještě na mobilu, mi řekla, že jsem hloupá, když to nechci. Z té kontroly jsem odcházela s papírkem v ruce, na kterém bylo datum a čas, kdy se mám dostavit na vyvolání. Vyšla jsem z budovy, úplně zdrcená, plná vzteku, ale zároveň pýchy, že jsem se nedala zlomit. Řekla jsem mému muži, který čekal venku, co všechno jsem tam zažila a on mi řekl, že ho mrzí, že jsme se přece jen nepřipravovali na domácí porod. Měli jsme totiž v plánu porod ambulantní. Jet do porodnice co nejpozději, spolu s naší porodní asistentkou a kdyby bylo vše v pořádku, jet hned po porodu domů.
Byla jsem si jistá, že do dne, kdy jsem měla nastoupit na vyvolání, prostě porodím. Byl čtvrtek a já měla v pondělí nastoupit. Byl to úplně nejzazší termín, který mi paní doktorka byla ochotna dát, tvrdila, že podle ní už je to stejně pozdě, ale budiž, pokud chci. Podle mě mi hrálo do karet to, že měl být víkend. 🙂
Ve čtvrtek navečer přišla velká bouřka a stejně jako po mém naštvání následovalo i po bouřce uklidnění, trochu se ochladilo, byly totiž šílená vedra. Můj manžel byl v práci a já mu psala, ať přijede co nejdřív. Myslím, že ten den zůstala kavárna neuklizená.
Celé to začalo krvácením, které mě ale vůbec nevyděsilo, protože jsem věděla, že to tak může být. Bolela mě bedra, začala jsem mít křeče v břiše, ale nic hrozného. Bylo 19:00 a já jsem psala své porodní asistentce, která mi doporučila sprchu a spát.
Sprcha mi bolesti v břiše rozjela, takže se žádný spánek nekonal. Už jsem pochopila, že to jsou asi opravdu kontrakce, které začínaly být intenzivnější, trvaly kolem minuty a byly každých 6 minut. Můj manžel na to měl aplikaci a pečlivě to tam vždycky zadával, až jsme pochopili, že jsou fakt pravidelné. Ležela jsem v posteli, všechno to začínalo nabírat na síle, až jsem někdy kolem 22 hodiny psala PA, že už bych ji tam ráda měla. PA přijíždí 23:30, její přítomnost mě uklidňuje. Kontroluje postavení miminka, vaří mi kakao a potom nás nechává být, ležíme s manželem v posteli, bolesti jsou intenzivnější, hraje nám příjemná hudba, je tma a já chodím každou chvilku na záchod. V papírech mám napsáno, že v 1:00 říkám, že je to vyčerpávající, že jsem unavená, haha, teď se tomu musím smát. Kdybych v tu chvíli věděla, co mě ještě čeká.
Celou noc bych shrnula jako bolest – rebozo – masáže – nekonečně mnoho návštěv toalety a sprchy – zvracení a neschopnost cokoliv sníst. Sílu mi doplnily tkáňové soli, homeopatie a Bachovky.
K ránu mi začala být zima a proto mi PA přichystala napářku. Když kouknu do dokumentů z porodu, v 5:12 říkám, že nevím, jestli to zvládnu. Uf, opravdu jsem nevěděla, kolik hodin ještě bude následovat. Pamatuji si tu velikou bolest, která je prostě všudypřítomná, neustávající, chvilky klidu mezi kontrakcemi jsem vnímala jako velké milosrdenství. Byla jsem po celé noci opravdu vyčerpaná. Teď zpětně chápu, že miminko se potřebovalo dorotovat, aby bylo ve správném postavení. A každé kontrakce mu to umožňovala.
Zlomový bod nastal někdy kolem poledne, kdy si PA udělala poznámku, že si začínám říkat co chci a co ne. Já si vzpomínám, že jsem cítila ohromný odpor k tomu, sednout do auta a přemístit se do porodnice, i přesto, že o tom zatím nebyla řeč, čekali jsme na větší otevření. Vím, že v tu chvíli jsem začala být mnohem hlasitější. Zvuk mi pomáhal uvolňovat napětí, prodýchat bolest. A v tuto chvíli mi bylo opravdu jedno, jestli mě někdo slyší. Byla jsem ve svém světě. Předtím tam ještě byly takové ty chvíle sebeovládání – přece nemůžu nikoho otravovat, hlavně aby mě sousedé neslyšeli…
13:30 jsme se rozhodli, že je na čase přesunout se do porodnice. PA mě uklidnila, že v autě se porod většinou zpomalí, že je to pouze 10 minut a že to zvládnu. Zavolala do námi vybrané porodnice, že přijedeme a tam jí řekli, že je plno, ať rozhodně nejezdíme. Volala tedy na druhé pracoviště, moji záložní porodnici, kde bylo také úplně plno. Představa, že jedeme do Vyškova, který je minimálně hodinu cesty, pro mě byla v tomto stavu naprosto nemyslitelná a proto jsem se rozhodla, že chci rodit doma. Jiná varianta pro mě prostě v tu chvíli neexistovala. PA k sobě potřebovala další posilu a proto začala obvolávat všechny PA a duly. Prázdniny, hodně porodů, už asi pátý telefonát a nikdo nemohl. Vím, že jsem začala pomalu propadat zoufalství, až jedna dula odpověděla, že má čas.
Dula přijela někdy kolem 15 hodiny. Byla jsem moc ráda, že tam je, že nemusíme nikam jezdit. Cítila jsem šílené tlaky, nutilo mě to tlačit, ale ještě jsem nebyla dostatečně otevřená, abych mohla. PA mi dělala teplé obklady hráze, měla jsem další napářku.
V 17 hodin mi praskla voda. Bylo to takové lupnutí. Byla zakalená, ale vlastně mě to příliš neznepokojilo, brala jsem to tak, že se porod zase někam posunul.
Mezi 17 hodinou a samotným porodem už moc zápisů v dokumentech od PA není. A to myslím z toho důvodu, že neměla vůbec čas psát. Začalo to být jedním slovem hustý. Věděla jsem, že se to blíží, už jsem byla otevřená a mohla jsem konečně tlačit. Byla jsem v posteli, na boku, viděla jsem, že u postele je nachystané vše potřebné. Úplně matně se mi vybavuje miska, sterilní náčiní a krytí, věci kdyby bylo potřeba oživit nebo nějak dopomoci s dechem miminka – to mi přišlo opravdu na mysl: už je to tady!
Upřímně si z tohoto konce moc nepamatuji. Jen to, jak dula mezi kontrakcemi otvírala okno a pouštěla dovnitř trochu čerstvého vzduchu. To, že PA mě neskutečně povzbuzuje. Manžela, který mě držel a byl se mnou. Poloha na posteli mi moc nevyhovovala, přesunuli jsme se ke gauči, kde jsem si klekla a nakročila jednou nohou. Vím, že PA neustále miminko poslouchala a v jednu chvíli mi řekla, že už musím zatlačit a na další kontrakci porodit. Můj muž mi řekl, že to zvládnu, já cítila naprostou nutnost, aby to už na tu další bylo. Naléhavost situace byla cítit ve vzduchu. A pak, 19:11, se Vojta narodil. Na dvě kontrakce, nejprve hlavička a potom ramínka a zbytek tělíčka. Já jsem se otočila, sedla si na zem, opřela se o gauč a PA mi ho hned dala na hrudník. Nejprve mu ovšem odmotala pupečník, který měl třikrát otočený kolem krku. Vojta hned plakal, já ho hladila po zádech, zabalili jsme ho do teplé plenky a dali na něj červenou deku.
Taková vtipná situace se stala, PA poprosila manžela, ať dá nahřát plenky do trouby a manžel tam nedal látkové bavlněné čtvercové pleny, ale jednorázové plenky z DM. 🙂
Nechali jsme dotepat pupečník a sama jsem jej potom odstřihla. Já si užívala ten nádherný pocit mít Vojtu na sobě, byla jsem ohromně šťastná, ale úplně vyčerpaná.
Stále jsem měla velké bolesti v bedrech, ještě mě čekal porod placenty. Vojta se přisál, já zažívala další kontrakce, nemohla jsem vůbec sedět. Manžel si vzal následně Vojtu na bonding, on na něm spokojeně usnul a já se snažila porodit placentu. Trvalo to dlouho, moc síly už mi nezbývalo. Odešla 21:20. Já se konečně mohla najíst. Vím, že jsem se kvůli krevní ztrátě přesunula z koupelny do postele po čtyřech. Vypila jsem asi 4 porce hovězího vývaru. PA vypsala všechny papíry, zatímco jsme s Vojtou a manželem byli v posteli. Vyšetřila mě, naštěstí jsem neměla žádné poranění. Cítila jsem se nejvíc šťastná, ale nejvíc vyčerpaná ve svém životě.
Někdy kolem půlnoci jsme zůstali sami. PA i dula odešly, potom co nám ještě vše uklidily, za což jsem byla ohromně vděčná.
A nastalo šestinedělí. Období, které mám spojené s vůní rozmarýnu, octa a vývaru. Ale o tom třeba příště.
Takhle zpětně porod vnímám jako nesmírně náročný, ale krásný zážitek. Jsem opravdu ráda, že nakonec proběhl doma, přirozeně, bez nějakých zásahů. Byla to chvíle, která mi změnila život. Myslím, že se ve mně probudila obrovská ženská síla, kterou se od té doby snažím neztratit. Což se mi v tomto světě patriarchátu ne vždy daří, ale pracuji na tom. Protože jsem se v této síle a energii úplně našla.
1 komentář u „Porodní příběh“