Nejprve bych k tomu celému chtěla napsat takový malý úvod, kde bych ráda vysvětlila, proč jsme se tak rozhodli a co vše to obnáší.
Celé to začalo vlastně už před lety, kdy jsem se díky józe začala zajímat nejprve o jídlo a následně o vše ostatní, co mě obklopuje. Nutně jsem narazila na označení bio, vegan, přírodní, celozrnné, vitální a kdo ví co ještě. Zjistila jsem, že není přírodní jako přírodní a že pod různými názvy se skrývají různé věci. Taky že vegan neznamená, že to pro mě (potažmo i planetu) bude dobré, ale to je zase jiný příběh.
Postupně jsem do toho začala víc a víc pronikat, rozpoznávat, co je opravdu fajn a co ne tak moc. Například když je na něčem napsáno z 99% přírodního původu a to zbylé jedno procento je nějaký šílený konzervant nebo látka, která škodí přírodě, nedává mi to smysl.
Jak už jsem psala, nejprve to začalo jídlem, aby bylo “bez chemie.” Pak mi došlo, že kosmetika je taky důležitá, že kůže je přece náš největší orgán. Potom následovalo uvědomění, že jde i o takové věci, jako je praní, úklid, oblečení, nádobí, nábytek, u děti plenky, hračky… Uf, vlastně každá oblast, kam se podíváme.
Můžeme si říct, že všechny ty věci přece splňují nějaké limity, že to muselo projít nějakým schválením. To sice ano (někdy vlastně ani ne), ale často to jsou látky, jejichž efekt při dlouhodobém působení ještě neznáme. A navíc, nikdo nepočítá s tím, že se to všechno sčítá, možná násobí. Trošku této látky ze šamponu, trochu této látky z teflonové pánve, trošku jiné látky z trička z necertifikované bavlny vyprané v jiné látce v pracím prášku… A koktejl je na světě. A co to udělá v našem těle? Nebo pak v přírodě, kam se to dostane odpadní vodou? Těžko říct.
A právě proto jsme zvolili přístup, který bych nazvala předběžná opatrnost. Nepoužíváme nic, co je nebo by mohlo být, potenciálně škodlivé. Pro nás, pro planetu, pro ty, co přijdou po nás.
A že jsme se díky tomu já i manžel zbavili pár zdravotních problémů, to už beru jen jako takové potvrzení, že tato cesta má smysl.
Na úvod ale musím zmínit jednu důležitou věc, která je podle mě naprosto klíčová a je potřeba se o ní bavit.
Jde o úzkost, strach z nedokonalosti, pocit selhání.
Ve chvíli, kdy totiž poodhalíte ten závoj nějakého poznání (jakéhokoliv), těžko se vám žije realita, o které třeba víte, že není úplně v pohodě. Když jsem pochopila, jak škodlivá je kosmetika, kterou vlastním, pokaždé když jsem otevřela skříňku v koupelně, bylo mi úplně zle z toho, co tam mám. Když mi došlo, jak škodlivé mohou být zpracované rostlinné oleje, svíral se mi žaludek z toho, když jsem věděla, že jím něco, co je obsahuje. Stejně tak když žijeme určitý minimalismus a náš syn dostal několik naprosto šílených hraček, které rozhodně vyráběly děti někde v Číně z toho nejlevnějšího plastu…
V takových chvílích se mi chce brečet. Přepadne mě úzkost a já nevím, kam dál. Někdy nemám sílu obhajovat si náš způsob života, který je prostě jiný. Naši výchovu, která je prostě také jiná. Někdy se v tom prostě ztratím a říkám si, že kdybych byla “normální”, bylo by to jednodušší. Možná znáte takové chvíle…
Co mi pomáhá, je vrátit se zpět k tomu, proč to vše dělám. Jaké normy se snažím žít. Jaký mi to celé dává smysl. Vrátit se do svého středu, do své síly, oklepat se pokračovat s radostí dál. To s radostí je tam klíčové.
Protože vím, jak nebýt “normální” může být těžké, mám pár tipů.
- nehroutit se z toho, že nedělám vše na 100%
- dělat změny postupně a pomalu
- mít kolem sebe někoho, kdo mě pochopí a podpoří, když pochybuji
Opravdu je důležité se z toho nezbláznit a netvořit si na sebe další stres. Je to tak se vším. S udržitelnou jógovou praxí, s vědomým životem obecně.