Před nějakou dobou jsem se bavila s kamarádkou, která nemá děti, na téma, že všechny její kamarádky, které děti mají, mluví o tom, jak náročné to je. Jak vyčerpané jsme. Je to čím dál tím víc vidět i na sociálních sítích. Píše se o tom, jak náročná je výchova, jak se už nikdy nevyspíte, nedáte si teplou kávu a totálně ztratíte sebe a své zájmy. O tom stejném jsem se potom bavila ještě s jednou bezdětnou kamarádkou a ta mi řekla, že když od svých kamarádek, co děti mají, slyší, jaké to je, ani je netouží mít. A mě to vlastně celé dost zasáhlo. Uvědomila jsem si, že to dělám také, že mluvím o tom negativním. Mám pocit, že misky vah se naklonily extrémně na druhou stranu, než to bývalo. Dřív se o těch stinných stránkách spíš tolik nemluvilo, vše bylo růžové a zalité sluncem, dnes se o tom možná mluví až moc. A zapomínáme mluvit o tom hezkém.
Když se mě někdo zeptá, jak se nám daří, tak mi nejprve naskočí odpověď: máme těžké noci, V. rostou další zuby, je to náročné. Chtěla bych, aby mě spíš jako první napadlo: máme se hezky, domluvíme se už na všem, V. umí spoustu nových slov a je s ním taková zábava, že se půl dne jen smějeme.
Když jsem se nad tím teď několik týdnů zamýšlela a chtěla si sepsat, jak to vlastně cítím a mám já, jaké to pro mě je, být mámou, došla jsem k následujícímu. Jsem šťastná, že Vojtu mám. Jsem vděčná, že jsem jeho máma, že si mě vybral, že všechno s ním nabralo obrovský spád. Že ve mně probudil obrovskou sílu, kterou jsem ani nevěděla, že mám. Že dodal mému životu ještě větší smysl. Že mě naučil hranicím, že mi ukazuje, co je důležité a co ne. Že pro něj chci být o kousek lepším člověkem každý den, že mu chci ukazovat, jak je svět krásné místo, když člověk může tvořit, co miluje.
Poslední dobou si čtu zas a znovu Bhagavadgítu a nacházím v ní tolik myšlenek, co jsem tam dřív neviděla. Ani jsem nemohla. S rolí mámy si přijdu jako Ardžuna v roli bojovníka. Stejně jako jeho úkolem bylo bojovat, to byla jeho dharma, jeho životní úkol, mým úkolem je nyní být mámou. A vlastně mi to přináší neskutečný klid, naplnění, smysl. Nemusím hledat, vymýšlet si, plácat se v tom a nemít smysl života (jako jsem to možná měla dřív). Mohla jsem všechno a nevěděla, co dřív. Teď má můj život naprostý smysl. Tím ovšem nechci říct, že jsem 100% máma a nic jiného. Zjistila jsem, že takto mi to nefunguje a proto jsem začala zase malinko učit jógu, psát, tvořit z bylin a vzdělávat se v různých oblastech. Musím být i Tereza, které není jen matka a manželka. Abych mohla být lepší matka a manželka.
K té náročnosti mateřství nebo rodičovství obecně. Ano, je to náročné, je to až brutálně náročné, ale je to převážené tím, jak krásné to je. Aspoň pro mě. Naplňující. Zábavné. Transformující. Když se ke mně v noci přitulí a nalepí svoje nožičky na moje břicho a ze spaní řekne mami, odpustím mu i ty noci, kdy se jen kojí a já nespím. A upřímně, když se pak dosytím přes den, netlačím na sebe, dopřeji si dobré jídlo, čas venku a odpočinek, dají se i ty špatné noci zvládnout. Hlavní je, jak si to nastavím v hlavě. Pokud vstávám s myšlenkou, že to bude hrozný den, protože jsem nevyspaná, opravdu to tak bude…
Naučila jsem se úplně jinak vnímat čas. Čas, který tu máme. Čas, který mám já pro sebe i čas, který trávíme spolu.
Nejprve se mi zdálo nekonečné neustále Vojtu nosit, teď už ho vezmu jen vzácně, všude chodí sám, a vlastně mi to chybí! Trvalo to jen chvilku. Čas, který mám pro sebe, když odpoledne spí, využívám na maximum. Pro odpočinek, pro svoji praxi, pro on-line kontakt s těmi, které mám ráda, pro čtení… Přestala jsem scrolovat a nebo dělat nějaké nesmyslné činnosti.
Nevím, proč si to sami sobě a navzájem děláme, když pronášíme věty jako: počkej až bude chodit, to už se nezastavíš a budeš ho jen někde nahánět. Počkej až bude mít svůj názor na všechno, to si teprve užiješ. Počkej až začne mluvit a už nikdy nebudeš mít klid. A další podobné. Proč si neřekneme spíš něco ve stylu: Počkej až bude mluvit, to bude paráda, všechno ti řekne. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybychom neříkali nic o budoucnosti, ale žili přítomností. Teď je to prostě takto. Moje dítě leze a užívám si tuto fázi. Například.
Když jsem ještě Vojtu neměla a začala sledovat nějaké matky na Instagramu, měla jsem pocit, že se musím pořádně připravit. Na šestinedělí, na celé mateřství. Počítala jsem s tím, že si někdy ani nedám sprchu, že budeme mít doma neskutečný nepořádek, že musím přečíst každou knihu o výchově, naučit se používat ty správné věty, jinak budu zlý nerespektující rodič. Oba jsme byli s manželem vyklepaní, já ho pořád strašila, jak těžké to bude. Pak se Vojta narodil a bylo to nádherný. Nebylo to tak těžký, jak jsme mysleli. Rychle jsme se vše naučili, Vojta i hezky spal a já si říkala, že to určitě každým dnem začne být těžký a hrozný, jak jsem se všude dočetla. Ale ono objektivně nezačalo. Tak jsem si to tvořila těžký aspoň ve své hlavě. Těžko se mi to píše… Hledala jsem problémy, kde nebyly a hlavně, když se mě někdo zeptal, tak jsem zdůraznila to zdánlivě negativní (ještě nechodí, musím ho nosit), protože jsem žila v tom, že to musí být náročný a já si musím stěžovat. Že to je takový mateřský folklor. Předhánět se, kdo to má horší.
Pak mi to ale postupně začalo docházet. Co když je to všechno jinak? Co když to všechno může být jinak? Co když je to vlastně úplně naopak? Nejprve jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Pak jsem ale pozorovala sebe, své myšlenky a svoje chování a vyjadřování. Přestala jsem sledovat většinu mateřských profilů, knihy o výchově zavřela do krabice, protože ty věty v nich používané mi stejně nešly přes pusu a musela jsem se sama sobě smát. Přestala jsem čekat na víkend, až teda budu mít chvíli pomoc a budu mít čas pro sebe. A začala jsem vědomě prožívat každý jeden den. A zjistila jsem, že jsem vlastně šťastná. Nejvíc ve svém životě. Že najednou to vidím celé jinak. Že si do hlavy nemusím dávat to negativní. Že to nemusím přežít a počkat, až bude velký, ale že si to dokonce můžu užít.
Jsem šťastná, že nemusím chodit do práce. Že si pomaličku můžu tvořit, co mě baví. Užívám si, že si můžeme vařit dobrá jídla. Že Vojta se chce zapojit, tím pádem nám vše trvá extra dlouho. Ale máme na to celý den, takže kam spěchám? Někdy se nechce oblékat, mně už nabíhají staré vzorce chování. Přemýšlím nad tím, že určitě bude mít záchvat vzteku, já se naštvu a třeba ani nikam nepůjdeme. A pak se zastavím, nadechnu se a uvědomím si, že je úplně jedno, jestli jdeme teď nebo za hodinu, že máme nekonečné množství času, tak prostě počkám, než se chce obléct a jdeme oba s radostí. Netlač řeku, teče sama, opakuji si často. Ono se hodně snadno padá do role oběti. A ještě snadněji se v ní hoví a podporuje s ostatními. Ale mít nadhled a vlastně si dovolit si to užívat, to je poměrně revoluční cesta.
Bývala jsem šíleně zrychlená a na Vojtu tlačila. Musíme rychle ven, musíme rychle uvařit, musíme rychle všechno. Ale proč? Proč nás oba tlačit? Vědomě se nyní vyhýbám silným stimulům. Někde už jsem o tom psala. V. nemá žádné hrací, blikací hračky, nemáme televizi, neposloucháme rádio, nechodíme do hlučných heren. Mě samotné to nedělá dobře, cítím hned úzkost. Co teprve nervový systém malého dítěte?
Přijde mi, že si spoustu věcí moc komplikujeme. Například se rozhodneme chodit s dětmi na senzory play, protože to je teď hit, aby se dobře vyvíjely. Stojí nás to peníze, čas, jsme v nějakém uměle vytvořeném prostředí a ještě tam musíme být na přesnou hodinu. Já si uvědomila, že je to pro mě naprosto mimo, že nejlepší senzory play je reálný život. Ráno, když si vařím kávu, dám Vojtu do učící věže a on nachystá váhu, zapne konvici s vodou a mlýnek. Nechám ho čichnout si namleté kávy a on pronese mmm. Potom se kouká a když vidí páru, řekne: pálí hodně. Procházíme se po zahradě a on se dotýká stromů. To je za mě všechno nejlepší senzory play. Život. Ve své jednoduchosti. Neříkám, že je to cesta pro každého, já obdivuji maminky ve městech chodící na tyto kroužky, smekám před nimi.
Jako poslední věc, bych se chtěla vyjádřit k času pro sebe. Strašně jsem na něm lpěla. Na úkor všeho. Ale všude psali, že ho potřebujete, tak jsem se jej urputně snažila mít. A samozřejmě to nefungovalo. Chtěla jsem si třeba dát pranamatku, tak manžel vzal Vojtu a snažil se ho horlivě zabavit, což v něm samozřejmě vyvolalo akorát touhu po mámě a oplakali jsme to všichni. Nebo jsem nabalila Vojtu do kočárku, poslala je ven na procházku a pak stejně celá vyřízená seděla doma na gauči neschopná ničeho, protože jsem vnitřně cítila, že jsem na tu procházku chtěla jít s nimi, že by mi to udělalo líp, než být sama doma. A takových příkladů je víc. Já zjistila, že času pro sebe tolik nepotřebuji. Rozhodně ne tolik, jak se říká. Že se dokážu stáhnout do sebe i když jsem s Vojtou. Když se procházíme po zahradě, každý si hledíme svého. Když jdeme na procházku s kočárkem, povídáme si, ale víceméně si taky každý hledíme svého. Občas si i zvládnu přečíst pár stran knížky, když si hraje. Někdy když manžel přijede z práce a chce si vzít malého na procházku, jdu s nimi, protože chci být s nimi, nechci být sama. Ale někdy opravdu cítím, že mám špatný den, že jsem přehlcená, potřebuji o něčem v klidu přemýšlet nebo naopak nepřemýšlet a v tu chvíli si o čas o samotě požádám a je mi vyhověno. Pak si užívám být sama se sebou. Stejně tak, jak jsem už zmínila, začala jsem se věnovat dalším aktivitám, které jsou jen moje, a díky tomu se cítím ještě šťastnější. Že vytvářím nějaké hodnoty i mimo naši rodinu, že nějak přispívám společnosti. To je pro mě totiž ohromně důležité. Dělat, co mě baví.
Na závěr bych ráda zmínila, že jsem mámou jednoho dítěte a to pouze 18 měsíců, jsem máma amatér. Možná zase za pár měsíců dojdu k něčemu jinému, jen jsem se chtěla nyní podělit o pár svých aktuálních myšlenek. Spousta z vás mi psalo, že je taky štve, jak se všude o mateřství straší, píše se spousta negativna, nutně musíte být vyřízená, jinak nejste správná matka. Tak já to vnímám jinak. A to hlavně kvůli sobě a tomu malému stvoření. Nechci si sama sobě ubližovat a nechci aby si z dětství pamatoval, že máma byla pořád jen na nervy, utrápená a unavená.