Ráda bych tento článek začala jedním pojmem – radikální sebepéče. Narazila jsem na něj v Průvodci po ztrátě miminka. Radikální od slova radix – kořen. Pro mě to bylo obrovské ponoření se do hloubky, až ke kořenům, k úplné podstatě. Cítila jsem se tak, že buď se o sebe postarám a přetvořím celou situaci v něco smysluplného nebo se v tom budu utápět celý život. V roli oběti, nespravedlnosti nebo viny.
První dny byly takové, že jsem jen plakala a nebyla schopna ničeho. Chtěla jsem chvíli myslet na něco jiného a tak jsem v momentech, kdy byl manžel se synem venku, koukala na Hříšný tanec. Psala jsem si hodně do deníku, ale jinak jsem jen ležela. Manžel mě zásoboval skvělým jídlem a syn si u mě stavěl lego nebo jsme si spolu prohlíželi knížky. Obrovsky mi v tyto dny pomohlo sdílet. Sdílet vše s nejbližšími kamarádkami. Už před operací jsem svým nejbližším ženám napsala, co se stalo. A ve chvíli, kdy jsem ležela na sále a uspávali mě, jsem si nepřipadala sama. Věděla jsem, že je několik duší, které o tom všem ví a myslí na mě. V různých koutech republiky. Sdílení bylo to, co mě ty první dny drželo nad vodou. Ať už po zprávách s kamarádkami nebo osobně s manželem, mluvit, psát, mluvit, psát. Vyslovit ty nejdivnější věci, které mě napadaly. Nechat se vyslechnout. Poslechnout si příběhy jiných žen, kterým se třeba přihodilo něco podobného.
Po pár dalších dnech, jak kdybych se trochu začala oklepávat a brečela jsem méně a méně. Takový velký zlom přišel po přečtení Legendy o duších nenarozených děti. Přinesl mi úlevu. Smysl. Zde přikládám odkaz.
https://gabrielatuatti.cz/brazilska-legenda-o-dusich-nenarozenych-deti
Obrovsky mi pomáhalo hrát na harmonium, zpívat, bubnovat. Vytryskly mi vždy slzy, ale cítila jsem, jak léčivé to je. Zejména jedna mantra mi dělala moc dobře. Asato ma.
असतो मा सद्गमय ।तमसो मा ज्योतिर्गमय ।मृत्योर्माऽमृतं गमय ॥
asato mā sadgamaya,tamaso mā jyotirgamaya,mṛtyormā’mṛtaṃ gamaya
Veď mě od neskutečného ke skutečnému.Veď mě z temnoty ke světlu.Veď mě od smrti k nesmrtelnosti.
Začala jsem pečovat o svoje tělo, jak kdyby to byl posvátný chrám. Děkovala jsem mu za to, co zvládlo. Taky jsem se už nikdy nechtěla cítit takto špatně. Právě v této oblasti jsem udělala závazek sama se sebou, že dám sebe na první místo. Podstatou radikální sebepéče je podle mě totiž právě toto uvědomění – že nikomu stejně neprospěju, když nebudu mít z čeho dávat. Všechny ty věci jsem vlastně znala, věděla jsem, co mi udělá dobře, jen jsem to prostě nedělala. Nebo dělala, ale ne tak, jak bych chtěla. Často, když jsem měla chvilku volna, vzala raději telefon do ruky a nesmyslně do něj koukala… Než abych udělala opravdu něco pro sebe.
Ať už jde o doplňky stravy, cvičení, relaxace, saunu, suché kartáčování, anhyangu, jídlo, napářky nebo skincare. Dále například zavázat si rebozo, když potřebuji oporu – byť třeba jen emocionální. Opravdu si uvařit ten krásný bylinkový čaj, namíchat si jej, místo toho, že si zaliju nějaký pytlíkový. Začala jsem vařit vymazlené vývary. Objednala si doplňky stravy (u věcí, kde vím, že to ve stravě prostě neujím) a byliny na míru toho, co potřebuji. Vyladila jsem si ranní a večerní rutinu. Syn, který je prostě neustále se mnou, do toho vplul, jak kdyby to tak bylo vždycky. Najednou jsem se třeba ráno chystali o 10 minut déle, než jsme šli vařit snídani, když jsem tam chtěla včlenit všechny své nové malé rituály, ale šlo to a myslím, že nám to ve výsledku prospělo oběma.
Zvlášť jsem se zaměřila na jógovou praxi. Přestala jsem hledat dokonalé podmínky. Když syn vypadal zabraný do hry, rozložila jsem si vedle něj podložku a někdy třeba zjistila, že mám za sebou hodinu praxe, přerušenou jen třeba dvakrát a to nasazením panáčka do bagru. Když syn večer usne, já se ještě věnuji jóga nidře. Mantry zpíváme spolu. Najednou se to vše mnohem lehčeji začlenilo do života. Jako se vším, když přestaneme čekat na dokonalé podmínky, najednou to jde. I přesto, že si těch dokonalých podmínek vážím a když vyjdou, jsem za ně šťastná.
Obecně jsem začala být ještě větší požitkář. Milovat hezké věci. Dělat si to doma krásné. Pustit si ve sprše hudbu. Udělat si kakao do oblíbeného hrnečku a vychutnat si je…
Obrovské útočiště mi poskytl náš dům. Cítila jsem se tu v bezpečí a milovaná. Co se ještě týká našeho domu a místa, které jsme si vybrali pro život, tak u mě přišlo velké uvědomění toho, že jsme tady správně. I přesto, že jsem to ještě před pár měsíci celé zpochybnila. Uvědomila jsem si, že toto místo miluju. A že tady jsme doma.
První dny jsem byla jen doma. Ale až mě to začalo táhnout ven, pocítila jsem obrovský strach jít na místa, kam jsem každý den chodila jako těhotná. Na místo, kde jsem si poprvé uvědomila, že těhotná jsem. Na místa, kam jsem si chodila pro úlevu od velkých nevolností. K „mým“ stromům. Vyrazili jsme tam s manželem a synem poprvé společně. Bylo tam zvláštní ticho, prázdno. Necítila jsem vlastně nic. Ale nebála jsem se tam potom jít znovu. Pořád jsou tato místa pro mě trochu prázdná, nevyhledávám je, našla jsem si jiné trasy, ale věřím, že čas vše zahojí.
Byla jsem offline. Odešla z Instagramu. Uvědomila jsem si, že jej vlastně k životu nepotřebuji a bylo to úlevné objevení. O to jednodušeji se mi tam pak vracelo. Protože vím, že jsem tam opravdu jen pro radost a můžu kdykoliv zase odejít. Netrávím tam teď téměř žádný čas. Život je venku. I přesto, že vlastně sama ráda online sleduji pár lidí a jejich životní příběhy, tvorbu. Tak v tom už dále smysl nevidím. Na chvilku denně ano, ale nehodlám tam trávit mnoho času. Pochopila jsem, kolik mám najednou času, když nesáhnu při každé příležitosti po telefonu. Raději vezmu knihu, deník, prostě jen tak jsem v přítomnosti a nebo koukám z okna.
S manželem jsme si dovolili dopřát čas jen spolu. Tolik vzácný, protože s malým batoletem je často složité si něco povědět aniž by člověk musel třikrát reagovat na jeho požadavky. Začali jsme spolu chodit do sauny a náš čas pro sebe začíná už když nasedneme do auta. Povídáme si, jsme spolu.
Velmi významné pro mě bylo prožít rituál zavinutí neboli zavírání kostí. Byl úplně jiný než ten po porodu. Ale ve chvíli, kdy se mi podařilo do pevného stažení reboz uvolnit, přišla chvíle osvobození. Tento rituál, stejně jako péči o tělo jako je napářka, masáž vonící řebříčkem, skořici, zázvorem a růží, vedla úžasná Terezka, porodní asistentka, která byla u Vojtova porodu a provedla mě i celým těhotenstvím s ním a dobou po porodu. Velmi mi pomohlo i povídání s ní, sdílení svého příběhu, otázek, pití kakaa a výborného čaje.
Našla jsem obrovskou pokoru k životu. Vděčnost za to, co mám. Úžasného manžela a syna. Podporující rodinu. Dokonalé místo pro život, kde nás sice čeká hodně práce, ale těším se na to. Pár silných přátelství. Znovu jsem si připomněla ženskou sílu, sílu ženského sdílení. Mohu v životě dělat to, co miluju. Užívám si každý den se synem. Píšu. Začínám zase učit veřejné lekce jógy. Táhne mě to ještě více do témat, které jsem sdílela v předchozích článcích. Mohu teď vlastně říct, že díky tomu, čím jsem si prošla, jsem došla k obrovských poznáním. Sebe sama. Svého života. Směřování. A stále to pokračuje. Jsem na začátku. S obrovskou jizvou na srdci a duši, kterou stále hojím, ale jsem tady. Cítím obrovskou lásku k tomu nenarozenému miminku a chci mu ukázat, že nepřišlo zbytečně. Že s námi bylo jen chvilku, ale velmi vzácnou chvilku. Život je dar a požehnání a díky tomu jsem i spoustu věcí pustila. Falešných domněnek, dělání věcí jen abych se zalíbila, bez většího smyslu….