Často se nám stává, že na něčem neuvěřitelně lpíme. Dva obecné příklady v následujících odstavcích.
A. Řešíme nějaký problém, záludnost. Máme pocit, že danou věc musíme vyřešit, že bez nás se to celé sesype nebo například, že není nikdo jiný, kdo by to mohl udělat.
B. Někdy v hloubi duše víme, že nám daná věc, situace, vztah, práce (doplňte si) již neslouží, ale nesmyslně se toho držíme. Máme strach. Strach z toho, co bude dál, často strach z toho, že někoho zklameme.
Proč se nám toto děje? Řekla bych, že důvodem je to, že nemáme víru. Víru v sebe, víru v proces, víru v něco, co nás přesahuje. Možná proto, že uvěřit, skutečně uvěřit, je těžké. Ale když se nám to povede, začnou se dít zázraky. Možná nás naplní naprostý pocit svobody, protože zjistíme, že na to nejsme sami.
Pokud se vrátíme k odstavci A., určitě se vám někdy stalo, že když jste problém přestali řešit a místo toho na chvilku vypnuli, šli si uvařit kafe nebo se třeba projít, “najednou” se řešení objevilo, samo…. A k odstavci B., udělat ten krok, kdy víme, že musíme udělat nějakou změnu, ale bojíme se, je náročný, ale pak se začnou dít věci…
Existuje jednoduchá technika. Dalo by se říct, že je to nácvik meditace. Sedneme si do pohodlného sedu, zavřeme oči a s každým nádechem si zopakuje Nech a s výdechem Být. Nebo anglicky nádech Let a výdech Go.
