Zima je pro mě jako výdech.
Je nezbytně nutná k tomu, aby zase mohlo přijít jaro a léto, které v tomto kontextu chápu jako nádech.
Dnes jsme byli na procházce v lese, kde daleko od vesnice a vyhřátých obydlí zima ukazuje své pravé kvality. Všude je neskutečné ticho. Ani ptáci se nevysilují svým zpěvem. Každý používá jen tolik energie, kolik je nezbytně nutné. Kromě ticha vládne i klid v tom, že se nic nehýbe. Stromy stojí klidně, nehnutě, zatěžkané sněhem taky šetří svoji energie.
Vezměte si naopak jaro – zpěv ptáků, všude hlahol, stromy ševelí ve větru, i my máme chuť po cestě si sem tam poskočit. Ale v zimě, ve sněhu? Já dnes byla ráda, že jsem sněhem sunula jednu nohu za druhou. Hezky s klidem a rozmyslem.
Moc se mi nechtělo ani mluvit, protože každé slovo znamená otevření úst a tím pádem vdechnutí mrazivého vzduchu. Když si vzpomenu na naše jarní a letní procházky, plné slov a spřádání plánů, tyto zimní mají prostě naprosto jiné kvality.
Ve střídání ročních dob vidím neuvěřitelné kouzlo. Pro mě, jako amatérského zahradníka je to doba odpočinku a snění o tom, jak asi bude vypadat zahrada na jaře, co by se dalo změnit, upravit, vytvořit. Pro mě, jako jógína, je to cesta ztišení a naslouchání si, hlubokých protažení, delších výdechů a pouštění toho, co už na jaře nechci dále rozvíjet.
Jak to vnímáte vy? Pouštíte zimu do svého života?