Je sobota, jsem v práci, cítím, že na mě asi něco leze a tak mě muž vyzvedává v práci a jdeme na ramen.
V neděli ráno si dělám těhotenský test, nevím proč, prostě tušení. Třesu se a nesu test do postele, aby na to kouknul M., protože nemůžu uvěřit, že tam jsou dvě čárky. Ta jedna je slabá, ale je tam. Máme radost, jsme vyděšení, ale šťastní.
Pak přichází zpráva, že je kolegyně covid pozitivní a že musíme na testy. Je mi stále nějak divně, ale absolutně si nepřipouštím covid. V pondělí jdu na test a je mi hůř, ztrácím hlas, ale říkám si, že to není při covidu typické, že jsem případně jen nachlazená. Odpoledne je mi už opravdu příšerně, mám vysokou teplotu, rozhoduji se, co budu dělat, co je v tuto chvíli méně škodlivé. Nakonec si beru léky, teplota klesá a já prospím celé odpoledne.
V úterý přichází výsledky testu, pozitivní. Další zpráva, dělali i test na varianty a je to nějaká v tu chvíli nová varianta, omicron, no výborný. Psychicky jsem úplně na dně, hledám neustále na internetu hesla jako covid v těhotenství, teplota první trimestr. Fyzicky je mi lépe, ale kompletně ztrácím čich a chuť.
Další dny probíhají tak, že je mi fyzicky lépe a lépe, akorát pořád hodně spím, klidně půl dne. Každý den si dělám těhotenský test, asi abych se ujistila, že se mě ten malý zárodek pořád drží a hledám gynekologa, protože gynekoložka, co jsem měla ve Znojmě na mě byla tak ošklivá hned při prvním telefonátu, že jsem si řekla, že toto absolutně nemám zapotřebí. Těhotenství tedy stále nemám potvrzené lékařem.
Vrací se mi postupně čich a chuť a v tu chvíli mi začínají šílené nevolnosti. Všechno mi smrdí, cokoliv co sním jde brzy zase ven…
Pořád počítám s tím, že jak mi skončí karanténa, nastoupím do práce. Když ten den nastal, odhodlaně jdu do práce pěšky, šalinu bych nezvládla, jdu asi hodinu a půl a zvracím „jen“ jednou… V práci je mi zle, v respirátoru nemůžu dýchat. Všichni ví, že takhle to nepůjde. Další den už jdu konečně k tomu novému gynekologovi. Modlím se, ať mu to tam nepozvracím. Vidím poprvé Vojtu, taková malá fazolka, v autě domů brečím štěstím, gynekolog je moc fajn, napsal mi neschopenku, doma si hned lehnu a spím.
Další dny probíhají všechny v podobném duchu. Spím skoro pořád, jídlo se mi nedaří udržet skoro žádné. Zkouším všechny rady, aromaterapie, jíst pořád, jíst citrusy, jíst okurky, homeopatie… Nic nepomáhá.Největším výkonem je procházka kolem domu. Chodíme na ni s mužem každý večer, až když je tma a venku méně lidí. Pořád se mi obrací žaludek téměř nonstop. Kupuji si drahé vitaminy pro těhotné, po kterých je mi ještě hůř. Stáhla jsem si různé těhotenské aplikace, kde si každý den můžete přečíst článek, sledujete vývoj dítěte, zda je velké jako citron, štěně maltézáčka nebo jehně, ano, nedělám si srandu… Čtu si články na e-miminku, modrém koníku a hledám zde nějakou útěchu… Uf, takhle špatně na tom jsem. Praktikovat nemohu, o tom jsem napsala článek zde: https://terezakarpiskova.cz/2022/01/08/o-tehotenstvi-a-jak-mi-zmenilo-praxi/
Sama sobě se ztrácím, procházím opravdu těžkým obdobím, s nikým moc nekomunikuji, jsem pořád sama doma. Zpětně vnímám, jak špatně to bylo, ale jsem ráda, že jsem si touto zkušeností prošla.
Postupně mi je zle už jen ráno a večer, hurá. Zlepšení. Na konci prvního trimestru jdeme na první screening, vše je v pořádku, asi to bude kluk. Jsou Vánoce, všem oznamujeme tuto radostnou novinu, už nic netajíme, začínám mít takové mini bříško, ale vnímám je jako velké. :))
Do práce se už nevrátím. Síly se mi vrací, ale pořád se na to necítím. Nechci být celý den v respirátoru, nechci být mezi nemocnými lidmi.
Nejlepším rozhodnutím bylo napsat porodní asistentce Terezce hned, jak jsem zjistila, že jsem těhotná. Znala jsem ji z lekcí jógy, na které ke mně chodila. Věděla jsem, že jestli budu někdy těhotná, oslovím ji. Sešly jsme se, vše nám vysvětlila a i přesto, že jsme zatím v kontaktu moc nebyly, věděla jsem, že tam je a že se na ni mohu obrátit s čímkoliv.
Tolik k prvnímu trimestru. Byl náročný, byl intenzivní. Druhý byl mnohem lepší, dokonce jsem se zvládla i vdát! O tom ale příště.