Vždycky jsem věděla, že bych se chtěla v životě věnovat tomu, co hluboce naplňuje moje srdce. Tomu, o čem když si s někým povídám, rozzáří se mi oči. Jen jsem dlouho nevěřila, že je to možné. Šla jsem studovat farmacii, bavilo mě téma zdraví, byliny, chtěla jsem pomáhat. Ale pak mě to neskutečně semlelo, celá realita toho, jak to funguje. Ještě při vysoké škole jsem začala předávat jógu. Nejprve jsem nechtěla, nevěřila jsem si naprosto v ničem. Měla jsem nastavení toho, že stále nevím dost. Že nejprve musím vše vědět a pak teprve mohu předávat dál. A tak jsem vedla lekce a intenzivně se vzdělávala. Až jsem pochopila, že vlastně vím spoustu věcí teoreticky, ale chybí mi prožitky. Začala jsem zpochybňovat svoji cestu a vše přehodnocovat. Otěhotněla jsem a nezbylo mi nic jiného, než se hluboce napojit na své tělo. Konečně mu začít naslouchat. A děly se věci. Začala jsem si rozšiřovat obzory v jiných oblastech. Pohltily mě rituály, ženské zdraví. Nejprve mě nadchlo například i otužovaní, různé takové další hacky, ale pak jsem pochopila, že to pro ženy není příliš vhodné, že ženská fyziologie je trochu jiná. Z veganství a vegetariánství jsem přešla k masovým vývarům a od avokáda k angreštu. Pochopila jsem sílu lokálnosti, komunity, napojení na zemi. Návrat k moudrosti předků. Postupně jsem se vrátila k bylinám, ale ne ve smyslu tato bylina má takový latinský název a obsahuje tyto látky, ale spíš v intuitivním vnímání. Obecně se mi začal otevírat úplně nový svět. Můj vnitřní svět. O němž to vlastně celé je.
Trvalo mi dva roky rodičovské dovolené, kdy jsem si tak pomalu skládala to, co bych ráda v profesním životě dělala. Kam se vydat, jakým směrem. Ve chvílích, kdy syn spal, jsem si psala do deníku, hluboce odpočívala, hledala odpovědi. Trávila jsem hodiny každý den v přírodě. Se synem v nosítku, v kočárku a později držíc se za ruku. Našla jsem svoji vizi a směřování.
Dovolila jsem si opustit moje představy, že bych o všem měla vědět vše. Všechno pochopit, ráciem. Dovolila jsem si napojit se. Vím, že se moje cesta bude dále vyvíjet a moc se těším, kam mě zavede.
Nikdy jsem si nedovedla představit, že bych chtěla pracovat se ženami. Vždycky jsem byla spíš takový ten typ, co říkal věci jako: ženské kolektivy jsou hrozné, jsem šťastná, když na lekce jógy chodí i muži… Všechna témata jako menstruace, rituály, mateřství, ženské kruhy, nedej bože porod a podobné, mi přišla divná, nepatřičná. Jakože ať o tom se mnou hlavně nikdo nemluví.
Až jsem se změnila. Život mě začal vést úplně jinou cestou. A děsilo mě, že mě zajímají věci, kterým jsem se předtím tolik vyhýbala. A hlavně mě asi děsilo, že když je žiju, je mi vlastně neskutečně dobře.
Staly se mi dvě takové věci, které mě utvrdily v tom, že kráčím správně.
Prvním z nich byl zážitek výroby šamanského bubnu a vyslechnutí jeho (tedy spíš její) poselství. Úplně mi vyrazilo dech a naplnilo mě pocitem, že tyjo, ale to je přesně ono! Sice to zatím vůbec nechápu, ale hluboce cítím, že je to správný.
Druhým zážitkem bylo setkání se svým rostlinným průvodcem v meditaci. Mým rostlinným průvodcem je nádherná růže. Je to takové zvláštní, ale já svoji rostlinnou průvodkyni nejprve potkala a pak jsem si ji koupila. Objednala na internetu. Přesně jsem věděla… A když mi přišel balík, byla celá polámaná a já si povzdechla, že to je přesně metafora toho, co prožívám. Začala jsem o ni pečovat a ona ještě letos vykvetla. Jasné poselství.
Vnímám své poslání v péči a provázení žen. Protože my ženy potřebujeme něco jiného než muži. Když vidím, kolik žen má dnes problémy s cyklem, otěhotněním, není jim dobře… Žijeme ve světě, který dobře funguje pro muže a možná ani to ne. A vidím kolem sebe pokusy o změnu a tak jí chci být součástí. Protože když se ženy o sebe začnou starat, dopřejí si to, co potřebují, věřím tomu, že se změní celý svět. A hlavně, když se ženy začnou podporovat, držet spolu a vzájemně sdílet.
1 komentář u „Jak jsem našla svoji vizi“