Dnešní text se mi nepíše vůbec lehce a dlouho jsem přemýšlela, zda jej vůbec psát, zda chci něco takového sdílet se světem… Ale potom jsem se rozhodla, že chci. Proto, aby si žádná žena, které se to stalo nebo stane, nepřišla sama. Mně totiž vědomí toho, že v tom nejsem sama, velmi pomohlo.
Byla jsem těhotná a naplňovalo mě to neskutečnou radostí. Ze začátku mi bylo dobře, potom hůř a hůř. Byla jsem ráda, že vůbec zvládám běžné fungování s batoletem. A to ještě s obrovskou pomocí manžela, který v to nejhorší období každý večer navařil, uklidil, abych nemusela já…
Brala jsem to tak, že to brzy přejde, že po prvním trimestru bude lépe. Byla jsem už ale velmi vyčerpaná. Nevolnosti mi někdy nedovolily ani spát. Bylo mi čím dál tím hůř. Pořád jsem to brala pozitivně, pátek 13. prosince, jeli jsme na kontrolu ke gynekoložce v 11. týdnu a já říkala manželovi, že už mi bude určitě brzy lépe.
Pak to přišlo… Žádná srdeční akce. Miminko už nežije. Totální šok a zoufalství. Operace. Nádherný přístup v nemocnici, kam jsem se hrozně bála jít. Zažila jsem fakt neskutečně empatické chování od každého člověka, kterého jsem ten den potkala. Dokázala jsem vlastně jen brečet a měla jsem pocit, že asi nikdy nepřestanu. Večer mě vyzvedl manžel a vezl mě domů. V autě jsem si vypila horký vývar a snědla několik vařených vajíček a stále jen brečela. Řekli jsme si s manželem, že nás to nesmí rozdělit, ale že jsme v tom spolu. Doma na nás čekal náš malý člověk, který mě objal, podíval se na mě těma svýma nádhernými očima a já věděla, že ví. Do doby, než šel spinkat, jsme se jen mazlili a on mi vyprávěl, co celý den dělal. A já věděla, že pro něj to musím zvládnout.
Co bylo dál? Prošla jsem si obdobím oběti, proč zrovna my, obdobím viny, obdobím hledání toho, co jsem udělala špatně. Potom takovým zvláštním obdobím smíření, klidu. Neskutečně mi pomohla brazilská legenda o duších nenarozených dětí. Našla jsem v ní smysl. A teď prožívám období bezčasí. Prázdna a prostoru. Nevím, co bude. Ale vím, že když se něco takového muselo stát, chci tomu dát smysl.
Mám pocit, že jsem dnes úplně jiný člověk než před těmi několika týdny. Mám spoustu hlubokých uvědomění, popsaných mnoho a mnoho stran v deníku a absolutní pokoru k životu. Ale o tom zase někdy příště.