Dnes jsem pekla koláče. A nebyly veganské, vlastně ani vegetariánské. Potřela jsem je totiž sádlem. A u toho pečení jsem přemýšlela o jedné věci. Jak nemyslitelné by to pro mě ještě před pár lety bylo. Jak jsem naprosto uvěřila tomu, že ahimsa – nenásilí, jeden z důležitých kodexů jógy, nutně znamená být veganem. A jak nespokojená jsem vlastně v tomto období byla. A nezdravá. Ale to je na jiné povídání. Pro mě toto cesta absolutně nebyla. Dlouho jsem si ovšem nedokázala připustit, že mohu jít cestou jógy, a přitom nebýt veganem. Měla jsem pocit, že jsem zradila sebe, zvířata, určitou jógovou tradici. Trvalo mi velmi dlouhou dobu, než jsem toto dokázala pustit a opravdu uvěřit, že moje cesta může být jiná a nejsem ničím méněcennější. Že je to možná celé trochu složitější. A jednodušší zároveň.
Další takové moje zamyšlení probíhá ve chvilkách, kdy mám čas připravovat nový příspěvěk věnující se jedné sútře. Mám tendenci sklouzávat do svých starých kolejí. Aby každé slovo bylo správně přeloženo ze sanskrtu. Abych předkládala jen ověřená data (kdo jste někdy psali nějakou akademickou práci, tak jistě víte, že co nemůžete ozdrojovat, prostě nemůžete napsat). A nedej bože, abych tam nevložila nějakou svoji myšlenku nebo zkušenost. Nebo svůj pohled na věc. A tam přesně jsem došla k největší změně ve vnímání jógy a vlastně celého svého života. Protože jsem za ty roky, kdy jsem se snažila předávat jen fakta, pochopila, že nejvíc člověku dá, když tam ten druhý vloží nějaký svůj prožitek, zkušenost, myšlenku, své vnímání. Že z toho jsem se já sama naučila vždy nejvíc. Že většinou mi čtení příběhu a nikoliv vědeckého textu, dá nejvíce. A úplně nejlepší je být s lidmi, mluvit, sdílet, naslouchat, to je opravdové bohatství. To z nás dělá lidi. Společenství.
A ještě moje poslední myšlenka, kterou chci dnes sdílet. Vždycky jsem se bála být svá. Ani jsem nevěděla, co to vlastně znamená. Uvěřila jsem tomu, že se musím nějak zaškatulkovat a tam mi bude dobře. Jenže nikdy nebylo. A děje se mi to neustále a někdy mi trvá delší dobu, než rozkličuji, že je to zase ten stejný vzorec. Někdy je to jednoduché. Když jsem žila v Praze, velmi ráda jsem si občas zašla na techno. Tato hudba mě dostala do nejkrásnějšího stavu, který by se dal nazvat možná meditace nebo spíš naprostá koncentrace a bytí teď a tady, s každým beatem. Vyčistila mi hlavu. Někdo by možná řekl, cože, ty? Taková asketická jogínka nechodíš spát v 9 večer a posloucháš takovou hudbu? Škatulky, škatulky. Toho, jak by správný jogín (dosaďte si cokoliv) měl vypadat.
A pak ten složitější případ. Z rodičovství. Nějak jsme s mým manželem uvěřili tomu, že potřebujeme pomoc. Že přece každý potřebuje hlídání. Bez toho se to nedá. Ale vůbec nám to nešlo. Když jsme syna někam dali na hlídání, bez toho, aby si o to sám řekl, vracel se nám naštvaný, nespokojený. Když jsme si pozvali na hlídání vzdálenější babičku, vlastně jsme měli ještě víc práce a starostí, než obvykle. A když odjížděla, najednou, jak kdyby se mi rozsvítilo a celé mi to došlo. Opravdu potřebujeme takto na sílu hlídání? A pak jsem se rozesmála. Nikdy jsme je vlastně nepotřebovali, stačili chvilky, kdy si syn sám řekl, že chce jít k prarodičům a byl tam šťastný. My většinu věcí zvládneme i s ním a vlastně jsme rádi, že jsme jako rodina spolu. Jenom jsme zase uvěřili nějakému vnějšímu konceptu, jak by něco mělo vypadat.
Tyto moje tři myšlenky bych spojila pár slovy – odevzdání, uvolnění, pouštění a individuální cesta.