O těhotenství

Tento článek je pro ty z vás (předpokládám především ženy), které toto téma zajímá. Věřím totiž, že existují i ženy, které neřeší vůbec nic a vše, co řeším já, jim může připadat přehnané. Pro někoho je těhotenství a porod jen cesta k miminku. Pro mě je to hluboký přechodový rituál. Zkoumání toho, jak jako ženy fungujeme. Takové možná až posvátné období. Které se neopakuje mockrát v životě. V našem těle vyroste malý člověk, to je prostě zázrak. 

Věřím, že jak moc samy sobě a tomuto období, a pak také zejména období po porodu, dáme péče a pozornosti, že se to pak odrazí na celém následujícím životě – ať už v psychické či fyzické oblasti. 

Zároveň musím ještě zdůraznit jednu věc. Pro mě jsou těhotenství, porod a všechny přidružené oblasti opravdovou vášní. Když se o těchto tématech mluví nebo si o nich čtu, rozzáří se mi oči a ráda bych se těmto oblastem věnovala nějakým způsobem dále i profesně. To vše ovlivňuje zásadním způsobem to, jaký důraz tomu všemu dávám. 

První trimestr pro mě byl zejména o práci se strachem. Myslím si, že strach zažívá každá žena, toto období je totiž tolik křehké. U mě byl strach znásobený ještě i tím, že jsme o jedno miminko právě v prvním trimestru přišli. Ten strach narůstal do takových výšin, které jsem sama nebyla schopná zvládnout, že jsem se na podzim rozhodla vyhledat pomoc a začala procházet terapií. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Nejenže v terapiích pořád pokračuji a už jsou o úplně jiných tématech, ale mám pocit, že se diametrálně zlepšil celý můj život. Poté, co jsem si dovolila některá témata otevřít a vědomě na nich pracovat. 

Nelehké pro mě bylo i to, že jsem celý první trimestr zažívala obrovské nevolnosti, zvracení a únavu. Těžká kombinace, když se v tomto stavu musíte starat o batole. Zpětně nechápu, jak jsem to celé zvládla. Manžel se samozřejmě zapojoval, jak to jen šlo, bral si dovolenou, kdy jen to bylo možné, ale většinu času jsme to stejně museli se synem zvládnout. Ukázalo se, jak velký parťák je a jak moc je pro mě důležité naučit se určité věci pouštět. Začala jsem potom, právě i díky terapii, pracovat s pocity viny, které mě doprovázely, nedostatečnosti a oběti. Prolila jsem spoustu slz, ale prošla tím procesem posilněná jako snad nikdy. Byly i dny, kdy jsem nebyla schopná nachystat pro syna oběd a musel přijet manžel o polední pauze, aby mi s tím pomohl. Na nevolnosti jsem vyzkoušela naprosto vše možné i nemožné, ale nepomohlo mi vůbec nic. Jíst, nejíst, různé potraviny, homeopatie, aromaterapie… Hned den poté, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem prozvracela celý den a když jsem večer ležela v posteli, stavila se za mnou moje mamka a říká mi: ale takhle špatně ti přece nemůže být celé těhotenství! I pro mě byla tato představa velmi náročná. I kdyby to trvalo třeba jen pár měsíců, a že jich to nakonec trvalo mnoho…. 

Únavu jsem měla  hlavně v prvních dnech a týdnech takovou, že jsem prostě usínala i v sedě. První procházku jsem zvládla po několika dnech, jen kousek, točila se mi hlava a manžel mě musel přidržovat… Ještě než jsem začala s terapií, nesla jsem to velmi těžce. Vždyť přece dělám vše „správně“, tak proč se takto cítím? Až jsem potom dokázala přijmout, že co když přesně takto to má být? Co když to moje tělo není hloupé, ale naopak velmi chytré? 

Obrovské štěstí pro mě bylo, že počasí bylo v létě milosrdné. Nebyla tak obrovská spalující vedra jako například rok předtím. Bylo příjemně. Dalo se větrat, dýchat. Syn si hrál na terase, koupal se v bazénku, jak se mi vracely síly, chodili jsme na procházky… Velkou útěchu mi přinášela zahrada. I přesto, že jsem někdy nebyla schopná ani zalít, o to se také musel starat manžel. Byly i chvíle, kdy mi tak smrděla hlína, že jsem musela utéct domů. Ale většinu času pro mě zaboření rukou do hlíny znamenalo velkou úlevu. A radost. 

Začátek prvního trimestru byl výživný i tím, že jsem zažila teploty, podezření na zánět ledvin, synovo zvracení, jeho teploty… To byly tak silné okamžiky, kdy jsem nevěděla, kde ještě vezmu sílu, ale stejně jsem ji někde našla. 

Po pár týdnech si vše nějak sedlo. Nevolnosti a zvracení trvaly sice dál, ale nějak jsem si zvykla. Únava byla zvládnutelnější. Léto se chýlilo ke konci a já cítila obrovský vděk za to, že jsme je i tak pro syna udělali hezké. Já se snažila jak jen to šlo mu to udělat pěkné doma. Na terase, na zahradě, v blízké přírodě. A manžel jej zase bral na výlety o víkendech. 

Myslím, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách, co se týká fyzické stránky. Opravdu jsem si dala tu práci a vybrala pro sebe ty nejlepší doplňky stravy. Strávila jsem tím hodiny a hodiny času. Vyladila jsem si stravu. Přečetla spoustu materiálů na toto téma. Odpočívala jsem opravdu jak jen to šlo. Nastavila si správně cirkadiánní rytmus. Dávala si večer občas abhynagu (olejová masáž těla). Ponořila se do pohledu čínské medicíny, ájurvédy, místních bylin, fyzického pohybu. Opět zdůrazňuji, že prostě tato témata jsou mojí vášní, takže mě to prostě bavilo… A když jsem měla vyřešenou fyzickou oblast a zjistila jsem, že mi stále ještě něco chybí, přišel čas řešit i další oblasti. 

Začalo září a já přešla do druhého trimestru. Bylo mi lépe. Psychicky i fyzicky. Vyrazili jsme s rodiči do Vídně. První dovolená po letech. Po stavbě domu, čase, kdy syn nesnášel auto… Mí rodiče už podle mě viděli, že nemůžu a vytáhli nás pryč. Přišlo velké nadechnutí. Začala nám také školka. Dvě hodiny dvakrát týdně jen pro sebe? Neskutečné! Začala jsem s masérským kurzem, věnovala se své praxi na podložce, měla v tomto čase terapie a cítila jsem, jak se mi postupně vrací síla na všech úrovních. Prodlužovala jsem procházky, já totiž miluju chození v lese, je to jedno z mých největších dočerpávání. Měla jsem i větší chuť se potkávat s lidmi. S těmi, co mi zbyli. Nahrávala jsem zase víc hlasovek svým kamarádkám. Většinu jich totiž mám daleko. Právě tady se mi vyjevil velký pocit samoty. Potřeby si najít blízkou duši někde tady poblíž místa, kde žijeme. Zatím se mi to nepodařilo, ale věřím, že to brzy přijde. Mně jako introvertovi se velmi těžce s někým seznamuje.

Někdy v druhém trimestru jsme s manželem došli k potřebnému přehodnocení priorit co se týká času každý sám pro sebe a času jen spolu. Začali jsme vědomě trávit čas jen my dva. Začali se bavit o tom, jaké to bude, až budeme čtyři. Jaké věci chceme ještě předtím stihnout. Málem jsme se rozvedli, prošli si krizí, abychom z ní vyšli silnější a spokojenější, než kdy dřív. Na podzim jsem také prožila několik silných událostí, kdy jsem se za sebe musela postavit. Bylo to sice náročné, ale ve výsledku mi to dodalo spoustu sil. Na tato témata jsme opakovaně narážely na terapii a tak jsem si je mohla hned vyzkoušet v praxi. Převzít zodpovědnost za svůj život. Žít autenticky. Opravdu trvat na tom, že na mých potřebách záleží. 

Jsem nesmírně vděčná, že mě celým těhotenstvím opět provází porodní asistentka Terezka, že se mám na koho obrátit, když si sama nevím rady. Když se mi totiž dělo cokoliv nestandardního a začala jsem hledat na internetu, dostala jsem se na příšerné stránky a skoro vždycky se přesvědčila, že je to ten nejhorší možný scénář a měla bych rovnou jet na pohotovost. Slova někoho zkušeného a vzdělaného jsou většinou úplně jiná, než rady na internetu… Měly jsme spolu jednu schůzku v září, kde jsme vše probraly a podruhé jsem se za ní vydala do Brna koncem listopadu. Pomohla mi si zase vše ujasnit a zažila jsem krásnou masáž. Poté už jsem se na cestu do Brna necítila, tak se v prosinci vydala ona za námi, i s úžasnou dulou, kterou jsem ten den poznala. Obecně dopřát si podporu těchto žen je pro mě opravdu důležité. Navíc jsem narazila i na jednu dulu poblíž našeho bydliště. Začíná, ale podle mě je nesmírně skvělá už teď! Sedla mi a proto jsem se s ní domluvila na poporodní péči. Vím, jak těžké to pro mě bylo poprvé, když byl syn na světě, manžel šel po 14 dnech do práce a já najednou zůstala úplně sama. 

Listopad byl pro mě takový dosycující i v tom, že jsem vyrazila do Prahy na seminář Bezpečné využití bylin a aromaterapie v těhotenství, při porodu a v šestinedělí. Bylo tak krásné být ve společnosti stejně naladěných žen, vzdělávat se. 

Advent jsme si se synem i manželem užili v takovém příjemném zpomalení, ale zároveň jsme vyráželi na různé trhy, tvořili jsme, zdobili. Slunovrat a pak i Vánoce jsme prožili sami a pak s nejbližší rodinou. Byly to ty nejkouzelnější Vánoce, co jsem zažila. Plné procházek přírodou, dobrého jídla, odpočinku. Jsem ráda, že jsme celý prosinec nepropadli shonu a zrychlení. 

Postupně, jak přišel třetí trimestr, jsem se začala ladit na porod. Mimochodem, ještě i v tomto období mě doprovázela nevolnost, hlavně večer a při větší únavě. A občas i zvracení. Cítila jsem potřebu zpomalení, stažení se do sebe. Stejně k tomu ta zima zve sama o sobě! Svoji fyzickou praxi jsem zpomalila, zjemnila ještě o dost víc. Začala jsem víc dýchat a meditovat. Vytvářet si krásný prostor. Nechala jsem si uvázat bylinkový svazek od Martinky, koupila si nádherné oleje, míchala si bylinkové čaje na míru. Pořád ladila oltář podle aktuální situace a potřeby. Čtu krásné knihy a snažím se vyvarovat děsivých příběhů, ať už těhotenských nebo porodních. I když samozřejmě nežiju v úplné izolaci. Například mě velmi zasáhla zpráva o smrti miminka ještě před porodem jedné slavné herečky. Ten den, kdy to bylo v médiích, manžel přišel domů z práce a tak zvědavě na mě koukal. A hned poznal, že jsem to četla. Zase jsem se musela vrátit k velké důvěře, k tomu, že život je prostě mystérium a nikdy jej nedržíme stoprocentně ve svých rukách. 

To mě přivádí k další oblasti, která je pro mě v tomto těhotenství asi nejsilnější. A to určitá duchovní stránka. Víra. Sebepoznání. Smysl života. Myslím, že jsem si sáhla úplně na dřeň toho, kdo opravdu jsem, kam směřuji. Co je to moje. A co není moje, odpadalo. Občas bolestivě. Jak kdyby toto miminko chtělo, abych si spoustu věcí srovnala, než se narodí. A myslím, že se mi to daří. Pochopila jsem, že je velký rozdíl mezi věřit a být si bytostně jistý. Čímkoliv. Odpadla ze mě spousta takového toho seberozvojového bypassu. Objevila jsem hluboké napojení na zemi, přírodu. Opravdovost, surovost, v tom nejhezčím slova smyslu. Vždycky, když teď někde slyším takové ty falešné hezké řečičky schovávající se za pozlátko určité duchovnosti, už na to nenaskočím (většinou). :)) Vybrala jsem si duchovní učitelky a směr, kde opravdu cítím, že je to žité v realitě. Kde každá moje buňka cítí, že je to pravda. Ale toto téma je tak komplexní, že bych o něm mohla psát ještě hodiny… Cítím se teď ale o tolik svobodnější, než dřív. 

Musím říct, že za velké štěstí považuji také to, že mám skvělého gynekologa, v což jsem ani nedoufala, že někdy najdu. Je milý, empatický, do ničeho mě nenutí, když něco odmítnu, vlastně mě v tom ještě podpoří. Zajímá se, jak se mi daří. Je tak úlevné, když nemusím ještě „bojovat“ se systémem. Takže ani pravidelné kontroly pro mě nejsou stresem. 

Přečetla jsem v těhotenství spoustu knih. Některé mě velmi zasáhly, jak inspirativní byly. Teď, jak se blíží porod, jsem se ale rozhodla, že už nebudu číst nic s touto tematikou. Že klíčové pro mě nyní je, naladit se na své tělo. Na sebe. Myslím, že rozumově jsem připravená, informace mám, ale o těch to stejně ve výsledku není. Je to o hluboké důvěře, pouštění. V tomto byl pro mě důležitý předporodní rituál. Vedly jej moje porodní asistentka a dula. Všechny jsme tam pustily svoje strachy, naladily se na porod, vyslovily svoje přání. Dodalo mi to velkou sílu. Zároveň to byl opravdu nádherný rituál právě z toho důvodu, že byl takový zemitý, opravdový. Nebyl vůbec divný, nebyly proneseny ezo honosné věty, které člověka přivádí spíš jen do rozpaků, když nejsou opravdové, žité. Těžko se mi tato oblast popisuje, ale věřím, že to jde pochopit, jak to myslím. A toto mi opět potvrdilo, že jdu správnou cestou. Že přesně takto mi to dává smysl. 

Ještě bych chtěla zmínit pár věcí, které pro mě jsou moc důležité a ještě jsem je nezmínila. 

1. Koupit si pár kousků oblečení, které nebudou nikde tlačit. Nejlépe z přírodních materiálů. Já si koupila legíny z biobavlny bez tlačící gumy, volná bavlněná trička a potom nádherné šaty na rituál. 
2. Rebozo. Od půlky těhotenství nezbytný společník na procházky. Cítím podporu rostoucího bříška a takovou jak kdyby ochranu. 
3. Deník. Vypsat se ze svých myšlenek, utřídit si je. 
4. Vytvořit si svoje místo, oltářek, vyzdobit si je. Mně to moc pomohlo ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, jít se na toto místo podívat, chvíli zde pobýt. 
5. Obklopovat se lidmi, kteří vnímají život stejně. Toto mi přijde velmi důležité. Nenechat si podsouvat názory nebo příběhy jiných, se kterými ale nejsme ztotožněni. 
6. Bylinky. Na různé potíže. Ale jen tak, pro radost. Pro mě neodmyslitelná součást. Spoustu bylin mám ze svých vlastních zásob, některé jsem si koupila, abych ochutnala různé namíchané čaje například. A jako takovou speciální věc, třešničku na dortu, jsem si objednala Poporodní balíček od slovenské bylinkářky Miry. Jeho složení je opravdu nádherné. 
7. Aromaterapie. Moje nová vášeň. 
8. Harmonium a buben. Využití propojení pánevního dna a hrdla. 

Přemýšlím, jestli je třeba ještě něco dodávat. Snažila jsem se tento článek napsat tak, jak to opravdu prožívám. Jsem neskutečně vděčná, že jsem těhotná, ale zároveň přiznávám i to, že to pro mě někdy je náročné. A že je v pořádku, cítit se občas na úplném dně a na pokraji sil. Pro mě důležitá lekce v tom, že se stejně vždycky musím vzchopit a že i v tom zdánlivě náročném se dá najít krása, radost. Mateřství pro mě je a bude vždy to nejvyšší naplnění mého potenciálu. I přesto, že jsem původně děti mít nechtěla.