Mám pocit, že letošní zimu se mi poprvé daří zpomalit. Opravdu respektovat toto roční období. Hibernovat. Nechce se mi nic sdílet, tento článek je jednou z mála výjimek.
Píšu si pro sebe, do deníku a do šuplíku. Reeviduji svoje sny a vize. Touhy. Ale zatím proto nic moc nedělám. Na to není ten správný čas.
Spím, když to jde. Odpočívám, když to jde. Čteme si. Dětské knížky, i ty moje. Mimochodem, nacházím spoustu mouder v dětských knížkách a vidím obrovskou naději ve změnu společnosti, pokud by toto četly všechny děti.
Chodíme ven, téměř každý den, ale už si nevyčítám, když je takové počasí, že prostě výjimečně nejdeme. Nejraději vyrazíme hned po snídani, to nejčastěji do lesa. Jdeme krátkou trasu, ale zkoumáme každý druhý klacík, stromy, posloucháme ptáky, takže je to výprava na celé dopoledne. Druhou variantou je procházka na západ slunce. Vojta sleduje barvy, je ohromený stejně jako já a když zapadne, prohlásí svoje: í není, mami. A ujistíme se, že zítra zase bude. Někdy jdeme dokonce na dvě procházky.
Vaříme si čaje, ráno pijeme teplé vývary. Celkově je teplo velkým tématem. Udělala jsem si radost a koupila si několik párů teplých vlněných ponožek a podkolenek. Naučila jsem se pít kakao a preferuji teplé sezónní jídlo. Což se někdy může zdát hodně monotónní, ale aspoň se člověk potom už těší na tu jarní pestrost a čerstvost. Také jsem objevila kouzlo solných pytlíčků. Vrátila jsem se i k pravidelné bylinné napářce.
Před Vánocemi jsme si prošli celá rodina nemocí, která mě osobně úplně zastavila a působila na mě jako takový restart. Skončila totiž kolem slunovratu. Tyto dny jsem trávila pouze v posteli, na gauči a když byla síla, tak s deníkem.
Několik dní po nemoci jsem ještě vynechala fyzickou praxi. Moje tělo nemělo sílu, nemohla jsem dobře dýchat nosem a jednoduše jsem se na to vůbec necítila. O to krásnější byl návrat na podložku. Byla jsem ohromně vděčná, že zase mohu. Kombinuji teď jin jógu zaměřenou na ledviny, ve dny, kdy mám více sil, tak vinjásu a přidávám si už i posilování. Některé dny, když V. usne – tehdy totiž praktikuji, rozložím podložku a najednou vím, že je den pouze pro restorativní praxi. Tak vytáhnu ještě navíc pár dek a polštářků a jdu na to. Poslouchám se. Obecně mě teď baví hýčkat sebe. Dala jsem si to jako prioritu. Protože vím, že jen díky tomu můžu být lepší mámou i manželkou. Z prázdného poháru se totiž těžko dává.
Z Vojty se stal ještě větší parťák, než býval. Zapojuje se do všech běžných denních činností. Všechno nám sice trvá o dost déle, není to úplně perfektní, musela jsem se s tím prostě smířit, ale stojí to za to.
Obecně se snažím co nejméně zatěžovat smysly. Vyhýbám se ještě víc různým barevným obchodům, reklamám, rozptýlení. Cítím, že jedině tak si nervový systém odpočine.
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, zda není můj život a tím pádem i život Vojty moc nudný. Neberu ho do žádných herniček, nemá spoustu barevných plastových hraček, nehraje u nás televize… Ale pak jsem si řekla, že já to takto cítím správně. A on si mě vybral, tak snad je tak šťastný.
Moc bych si přála tuto pomalost ve svém životě zachovat. Nejen v zimě. Vím, že na jaře určitě ožiji, zrychlím, tak jak je to přirozené i pro přírodu, ale ten vnitřní klid bych si klidně nechala celoročně.